Bonus k e1/s20 - 1/2

První část příběhu alternativní Shiny a alternativního Johna. Vás nezajímalo, jak to s nimi dopadne?
John si nebyl jistý, co ho vlastně probudilo. Mohl to být zvuk listí šustících v korunách stromů nebo nějaké zvíře, které se nedaleko dožadovalo pozornosti své smečky. Jisté bylo jen to, že byl vzhůru. Otevřel oči a rozhlédl se do pozdního rána. Obloha byla čistá, nikde ani mráčku. John se posadil a protáhl se.
Ucítil tu krásnou vůni smažených vajec. S jistotou se otočil a po levé straně uviděl u rozdělaného ohně Jasmin. Už dávno ho tak blízká přítomnost wraitha přestala děsit. Jasně si vzpomněl na deset dní, které s ní strávil v tom skladu, poté co jejich alternativní kopie znenadání zmizeli. Doteď netušil kam se poděli, možná se vrátili zpět do své reality. Čtvrtý den přišla s návrhem, aby se spojili. Odporoval sice pár dní, ale nakonec musel souhlasit, nic jiného mu ostatně nezbývalo.
A tak se potulovali po planetách a pokoušeli se co nejvíce poškodit nepřátelské základny. Ukázalo se, že nepřáteli jsou Geniové. Oba je to upřímně překvapilo, protože považovali tuto rasu za v celku neškodnou, i když bylo v historii zaznamenáno jejich nepřátelské chování jak k wraithům, tak k pozemšťanům. Geniové se podle všeho spolčili s nějakou jinou vyspělou civilizací v skrytu obývající galaxii Pegas a dohromady se pokusili galaxii ovládnout. Ona civilizace poskytla technologii a Geniové vycvičené válečníky. Tohle vše se podařilo Jasmin vyčíst z jednoho počítače, který se jí podařilo zprovoznit na jedné z Geniijských základen, kterou nakonec vyhodili do povětří i se všemi, co na ní sloužili.
Tento partyzánský způsob boje bylo to jediné, co mohli dělat. Atlantis byla v rukou Geniů, ale co s ní mohli dělat, když neměli antický gen? Nic. Jen vyvraždili všechny lidi, co na ní byli a zničili všechny lodě, co ji chránily. John netušil, jestli poslali ze Země ještě nějaké lodě, ale doufal, že ne. Jinak by byly stejně zničeny. Jediným čím si byl John jistý je, že Země je v pořádku. Geniové nemají sebemenší zájem na jejím dobytí, tedy prozatím.
To wraithi dopadli hůře. Geniové k nim pociťovali daleko větší nenávist a měli je za daleko větší hrozbu. Všechny úly, které našli zničili. Měli prý i nějaké zařízení, které jim ukázalo, kde se úly v galaxii nacházejí. O to byla jejich práce snazší. Jasmin věří, že nějací wraithi přežili a ukryli se nebo utekli. John jí tuhle naději nebral, i když s ní nesouhlasil.
Zezačátku byl jejich vztah dosti jednotvárný. Mluvili spolu jen když museli a vládla mezi nimi napjatá atmosféra skryté nenávisti.
Toto se ovšem změnilo po roce a půl. Oba dva seděli u ohně a odpočívali po velmi namáhavém dni. Slunce zapadlo asi před hodinou a kolem už byla čistá tma, kterou prosvětloval jen jejich oheň. Byli v hustém lese a na této planetě začínala zima. Vítr pomalu sílil a mráz zalézal stále více do kůže.
,,Nechceš si půjčit moji bundu? Budu spát ve spacáku, nebudu ji potřebovat,“ probudil se v Johnovi kousek gentlemana k bývalému nepříteli.
,,Ne, děkuji. Wraithské látky jsou velmi pevné a kvalitní. Přikryji se kabátem, to mi bude stačit,“ odvětila chladně Jasmin. Sundala si z ramen kabát, aby se jím mohla přikrýt. Musela stisknout čelist, protože zima byla vážně obrovská. Silně zatáhla za kabát a v tom momentě uslyšela nepříjemný páravý zvuk. Zarazila se. Zvedla svůj kabát a uviděla to, co vidět rozhodně nechtěla. Její kabát byl na dva kusy. John ihned vyprskl smíchy. Jasmin se ho pokusila zpražit nepříjemný zasyčením, ale to nepomohlo. John se smíchem div neválel po zemi. Jasmin si toho pokusila nevšímat a zalehla pod zbytky kabátu.
,,Až polezeš ke mně pod spacák, tak si sundej boty,“ řekl ještě John jakmile překonal záchvat smíchu a zalehl. Už málem spal, když uslyšel tichá kroky. Někdo rozepnul spacák a pak už jen cítil studené, pružné a pevné tělo, které vplulo do spacáku vedle něj.
Toho rána ho poprvé probudila vůně čerstvě uvařené snídaně. Se vší úctou, Jasmin se uměla odvděčit.
John zatřásl hlavou, aby smyl vzpomínky. Rozespale se postavil a šel si pro jídlo. Wraithka ho beze slov nechala najíst. Jako každé ráno musel konverzaci obstarat John. Uvažoval o počasí, o terénu této planety a o jednom z jeho kamarádů, který nesnášel hory. Nevěděl, jestli ho Jasmin poslouchá, ale to neustálé ticho mu už lezlo na mozek.
Jasmin si mezitím čistila zbraně a uklízela nepořádek z přípravy snídaně pro Johna. Přitom se jí v hlavě honily zvláštní myšlenky. John jí sice zezačátku nenáviděl, ale po několika měsících se k ní začal chovat slušně. Líbilo se jí, když na ní bral ohledy a povídal si s ní. Byl velmi inteligentní a to se jí líbilo. Byli spolu už dva roky, nevěděla přesně kdy, ale začal ji přitahovat.
,,Nemyslíš si, že jsem trochu přibral,“ položil John řečnickou otázku a přejel si rukou přes břicho. Jasmin si rychle stáhla vlasy do obličeje, aby nebyl vidět lehký úsměv. To nebyla náhoda. Podle ní byl John moc hubený, tedy až na ty svaly, a když si asi před pěti měsíci uvědomila, že se jí opravdu líbí, udělalo to, co dělá každá žena, rozhodla se udělat to, co podle ní bylo pro něj to nejlepší. Jeho se už nezeptala, protože wraithská logika mluvila jasně.
,,Ale jo. Asi pět kilo,“ pokračoval John ve svém monologu a natáhl se přes Jasmin, aby položil nůž zpět na své místo.
Byl tak blízko. V Jasmin hrklo. Jasně cítila jeho vůni, omamovala jí a přiváděla ji div ne k šílenství. Už to nemohla vydržet naklonila se a dotkla se svými rty těch jeho.
Jejich rty se odlepily. Jamin se ani nepohnula a beze slova čekala na Johnovu reakci, přičemž se jí hlavou honilo tolik naděje a víry. John byl nejdříve překvapen. Nevěděl, že k němu Jasmin něco cítí. Musel přiznat, že si už dříve všiml jejích hezkých křivek a občas se jí na delší dobu zadíval na prsa, ale nikdy netušil, že něco k němu může pociťovat i ona. Poté probral širokou škálu možností a rizik sexu s wraithkou a nakonec si uvědomil, že naposledy spal s nějakou holkou před třemi měsíci.
Když se John konečně odhodlal po odmlce trvající několik desítek vteřin promluvit, Jasmin ho předběhla: ,,Zapomeň na to.“ Otočila se a odběhla pryč. Slzy se jí začaly drát do očí. Byla tak neuvěřitelně hloupá, že doufala. Jak si jen mohla myslet, že by ho přitahovala.
Zastavila se až u vodopádu, ke kterému se každý den chodila koupat. Svlékla se a skočila do vody. Nářek nikdo pod hladinou neuslyší a bolavé oči neschopny slz uleví bolesti.
Už nebrečela jen nechávala vodu, aby omývala její ramena. Kolem bylo neuvěřitelné ticho, jen zvířata a příroda mluvily svým obvyklým dialektem, a v tom to uslyšela. Nebylo to zvíře, musel to být člověk. Okamžitě vylezla z vody a v rychlosti se oblékla.
Voják ještě jednou hlasitě přežvýkl list tabáku v ústech, který dostal od vesničanů a odklopil velký list. Naskytl se mu úchvatný pohled na malé lesní jezírko s vodopádem.
,,Tady nic, pane. Vracím se,“ ohlásil voják do vysílačky a otočil se k odchodu. Strach mu projel celým tělem a on ztuhnul. Do obličeje se mu šklebil wraith. Silná rána ho vymrštila do vzduchu, praštil se do hlavy o nějakou větev a spadl na zem v bezvědomí.
Jasmin si došla prohlédnou onoho vojáka, již od pohledu to nemohl být Genius. Wraithku zaujala jakási lesklá věc na jeho krku. Natáhla se po ní a ihned si uvědomila, že již něco podobného viděla. Ten muž musel být původem ze Země.
John se pomalu otočil a vytáhl svoji zbraň. Někde poblíž zaslechl podivné prasknutí. Wraithka to být nemohla, protože ta se u vodopádu zdrží většinou něco kolem hodiny, a i kdyby to byla ona, je lepší být připraven.
John popošel za nejbližší strom, od kterého vhodně viděl na prošlapanou cestu. Museli ji vyšlapat obyvatelé zdejší planety, když tu ještě sídlili. Bylo to předtím, než je Geniové odvedli a donutili pracovat v dolech, kde těžili jistý nerost za otrockých podmínek. Genijští spojenci, onen dosud neznámí národ pocházející z galaxie Pegas, ho používal do své vysoce vyspělé technologie.
John se opíral bokem o kůru starého stromu a vyčkával. Po chvíli uslyšel povědomí hlas. Bylo tomu již tak dlouho, že zprvu nemohl uvěřit svým uším a musel počkat, až mu oči jeho domněnku potvrdí. Nečekal dlouho a brzy se v jeho zorném poli objevil vysoký hnědovlasý důstojník následován dvěma vojáky. Hlasitě se spolu bavili, přesně tak jak se i on kdysi bavíval se svým týmem, a neuvědomovali si jeho přítomnost.
John již od počátku tušil že, když byla Atlantis přepadena, některé týmy byly venku na misi, ale tehdy měl díky neustálému přepadávání wraithy a alternativní Jasmin daleko jiné starosti, a tak se o tyto věci moc nestaral a přenechával je svým zástupcům, úředníkům. Proto nemohl začít hledat své kolegy, hledání by bylo nekonečné a zůstat s Jasmin bylo rozumné.
John sklonil svou zbraň, ale zaváhal. Bylo to již tak hrozně dlouho, jak je jen má oslovit? A nebo je má nechat jít? Nebude to snad tak lepší?
John zavrtěl hlavou. Po tak dlouhé době samoty rušené jen občasnými zastávkami v některých vesnicích, když to ještě bylo možné a Geniové na ně nevypsali tak tučnou odměnu, že se ho pokusili vesničané udat.
Bylo to v noci, dali mu něco do pití a chtěli ho předat. Jasmin ve vesnici nebyla, podle vzájemné dohody přespávala v lesích, zatímco si John užíval lidské společnosti. Byla to v celku samozřejmá dohoda a Jasmin nevadila, ale nevěřila lidem. Otevřená brána v půlce noci jí přišla krajně podezřelá, a tak se jí podařilo Johna zachránit. Od té chvíle se již John lidí stranil, pro své i jejich bezpečí.
,,Evane,“ oslovil John majora Lorna a vyšel zpoza stromu. Major na něj zůstal nevěřícně hledět a zprvu se snad překvapením nemohl ani pohnout.
,,Johne?“ vypadlo z něj nakonec téměř tázavě, ,,jak je tohle jen možné?“
Oba přátelé si padli do objetí, které trvalo o trošičku déle než by mělo, a poté si začali vše vysvětlovat. Major Lorne podrobně vypověděl svůj příběh od dobytí Atlantis.
Když zjistil, co se stalo, potuloval se se svými muži jen tak po galaxii a snažili se přežít. Lidé přestali být přívětiví a několikrát se je pokusili napadnout, po této zkušenosti se rozhodli zůstat jen v jedné vesnici, kde jim zůstali nakloněni. Byli to vlastně utečenci, kteří se skrývali před Genii a nucenými pracemi v dolech, ke kterým by byli jisto jistě donuceni. Major Lorne se svým týmem se jim snažili pomoci jak se jen dalo. Momentálně hledali vhodné místo k přesídlení vesnice, protože kočování byla jedna z možností, jak Geniům unikat. Ve vesnici si také někteří našli ženy a major Lorne se mohl pochlubit ženou a za čtyři měsíce by se mu měl narodit potomek.
John chvíli vyčkával, a pak na vyzvání byl nucen vypovědět i svůj příběh. Podrobně sledoval obličeje svým přátel, když jim objasňoval s kým se to vlastně spojil. Když vypověděl všechno o partyzánství, setkal se až s nečekaným pochopením.
,,Johne, neměl si na výběr. Kdybych byl na tvé místě... nejspíš bych jednal stejně,“ přiznal se major Lorne a přátelsky poplácal plukovníka po zádech.
,,A nebyli vždy v týmu čtyři?“ otázal se John, když si uvědomil, že před ním stojí jen tři muži.
,,Rozdělili jsme se hned u brány, aby jsme zjistili jestli je planeta bezpečná a Peter se někde zatoulal,“ odvětil vesele Lorne.
,,Jakým šel směrem od brány?“ zaváhal John a intuitivně svraštil čelo.
,,Myslím, že to bylo na severovýchod,“ odvětil Lorne.
Johnovi snad zamrzla krev v žilách. Byl to však jen mžik a opět se mohl zplna nadechnout, na nic nečekal a dal se do běhu. Lorne za ním sice něco vykřikl, ale John toho nedbal a běžel dál, co mu síly stačily. Lornovi trvalo jen mžik než si uvědomil, co si John dal dohromady téměř ihned a vybídl své muže do běhu.
Shiny ještě klečela nad tím vojákem a v krmné ruce svírala jeho psí známku. Musela zvážit tolik věcí, to si namlouvala, ale skutečně důležitá byla jen jedna, co udělá John? Nechtěla se ho vzdát, prostě nechtěla, nemohla, ale co když bude muset? Setnula pěst a sklonila hlavu, tvář se jí zkřivila v bolestné grimase.
Uslyšela kroky nebo spíše skoky. Vyrušily jí rychle a ona byla ve stavu, kdy nemohla okamžitě zareagovat. Otočila se pozdě, a tak jen stačila pohlédnou do tváře toho, co jí svalil na zem.
Skončili v kotrmelcích. Jasmin nejdříve chtěla být nahoře, ale nakonec se podvolila a přenechala toto místo Johnovi. Ten se překulil a upřel na ní pohled, v kterém nebyla ani kapka citu. Bylo to jako tenkrát, když spolu začínali.
,,Co si sním udělala?“ zeptal se John s jasnou narážkou na podle něj jedinou možnou odpověď.
,,Nic, jen jsem se dívala,“ odpověděla klidným hlasem a otevřela dlaň, ve které držela psí známku toho vojáka, kterou mu nechtěně strhla z krku, když jí John povalil.
Muselo již být hodně po půlnoci, ale John s Avanem a ostatními vojáky stále seděli u ohniště a bavili se o vše možné, co je napadlo. Při jednom z mnoha hlasitých výbuchů smíchu si John v periferním vidění povšiml černé šmouhy. Když se otočil, Jasmin již nestála opřená o strom, nebyla nikde kolem.
John se ihned omluvil a vydal se směrem, kterým si myslela, že se Jasmin vydala. Nebyla daleko. Stála u srázu odkud se naskýtal překrásný pohled do krajiny. Ruce měla založené na prsou a mlčky hleděla do krajiny.
,,Jsi v pořádku?“ pokusil se vhodně začíst rozhovor John.
,,Ano, proč bych neměla být,“ opáčila Jasmin.
,,Odešla jsi, chtěl jsem vědět, že jsi v pořádku.“
,,Tak ses přesvědčil, že jsem. Můžeš se vrátit.“
,,A co když se nechci vrátit?“ opáčil John.
,,Tím chceš říci co?“ zeptala se Jasmin a její srdce na chvíli poskočilo.
,,Já...“ John věděl, co chce udělat, ale Jamin byla wraith a to by porušilo všechna pravidla, na kterých stál jeho svět, ,,chci se s tebou rozloučit.“
,,Odejdeš s nimi,“ konstatovala Jasmin.
,,Ano.“
,,Kdy?“
,,Ráno.“
,,Nebudu vás tedy rušit. Do tábora se vrátím, až po vašem odchodu. Nech mi tam prosím bundu a nůž, budou se mi hodit,“ zašeptala Jasmin a vydala se podél srázu.
,,Jasmin,“ stačil ji ještě zachytit John za předloktí.
,,Pust!“ vykřikla Jasmin a John tak okamžitě vykonal, ,,tak se nejmenuji. To ty si mi dal to jméno!“ A utekla.
Ráno nastalo podivuhodně rychle, možná to bylo tím, že John celou noc nespal. Zabaleno měl také rychle, konec konců toho moc nepotřeboval. Jako poslední si sundal svoji vojenskou bundu a položil ji na jeden z kamenů a na ni dlouhý nůž. To bylo vše. Otočil se a následoval majora Lorna směrem k bráně.
Ostatní se o něčem bavili, ale John neposlouchal, když se ho zeptali na jeho názor, tak jen něco zamumlal. Cesta ubíhala podezřele snadno, každým krokem se čím dál tím více vzdaloval. Jeho těžké boty se každým krokem zarývaly do špinavé hlíny a zanechávaly stopy, až projdou bránou, stejně je nikdo nenajde, ne bez potřebného vybavení.
,,Jsi nějaký zamyšlený,“ začal rozhovor major Lorne a sladil s Johnem krok.
,,V noci jsem moc nespal.“
,,Trápí tě kam půjdeš, a nebo koho opouštíš?“
,,Jak to myslíš?“ zarazil se John a mezi obočím se mu objevila podezřívavá vráska.
,,Byli jsme spolu dva roku, je přirozené, že na ni myslíš.“
,,Ona se o sebe umí postarat.“
,,O to se nepřu, ale nechtěl by ses o ni raději starat ty?“
,,Je to wraith,“ upozornil John, ,,měl byste si dávat pozor na jazyk majore!“
,,Já myslel, jestli by nemohla být nebezpečná pro vesničany z ostatních planet, jestli by na ni někdo neměl dávat pozor?“
,,Krmí se jen na Geniích.“
,,To bych řekl vojákům, ale tobě říkám jediné. Válka mezi wraithy a lidmi skončila před dvěmi lety. Tohle je snad poslední wraith v téhle galaxii a je na naší straně. Jestli ji miluješ, tak nevím, co řešíš.“
,,Nesmysl,“ vyštěkl John a přidal do kroku.
,,Máš pravdu, je tak mechově zelená.“
,,To není mech. Spíše je to jako jarní listí v korunách stromů, když po dešti se mraky protrhnout a prosvítí je slunce.“
,, Johne, mám takový dojem, že se vůbec neposloucháš.“
,,Proč? Tak vím jaký má odstín pleti.“
,,Odpověz si sám, dokážeš žít bez ní?“ položil Lorne poslední otázku, protože mu již docházely argumenty. John se na místě zastavil. Jeho oči se zahleděly někam do neznáma.
John se rychle otočil, přičemž shodil ze zad těžký batoh. Vojáci se za ním nechápavě otočili, ale major Lorne je uklidnil vymyšleným vysvětlením.
Jasmin se v táboře ukázala hned, jakmile z něj zmizeli vojáci a začala horlivě balit. Nehodlala na této planetě zůstat oni o chvíli déle než bylo nutné.
,,A proč by ne, určitě si najde nějakou holku a bude s ní mít děti, které budou všechny blbé jak kopyto a nepoznají ani rozdíl mezi kinetickou a statickou energií,“ mumlala si Jasmim pro sebe zatímco házela do příruční tašky věci, které by se jí mohly hodit, ,,určitě si zlomí nohu a ta jeho koza se o něj nebude moct ani pořádně postarat a... bude muset zahradničit, určitě. Jeho blbé děti si vymlátí všechny buňky hrou Skoč do sena...“
,,No to mi přeješ hezké věci,“ ozval se známí hlas. Jasmin se zarazila a jen opatrně se otočila. Stál tam a v očích měl nečitelný pohled, zatímco na rtech mu hrál veselý úsměv.
,,Přišel si mě zabít,“ bylo to logické. Nechat wraiha žít, by bylo nerozumné.
,,Ne,“ zavrtěl hlavou John, rychlými kroky přešel k Jasmin, popadl ji za pasa přitáhl si ji k tělu, aby ji mohl dlouze políbit.
,,A jak se vlastně jmenuješ?“ zeptal se John, když se od sebe konečně odlepili.
,,Shiny,“ odvětila po chvilce zaváhání Jasmin.
08.04.2012 22:52:14
lili
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one