Trojská Helena

Odbroukala jsem poslední zbytky té písně a položila jsem na stůl igelitové tašky s nákupem. Měla jsem kupodivu pořád dobrou náladu což nepochybně značilo to, že dřív nebo později přijde něco co mi ji zkazí.
,,Ahoj," řekl nějaký medově melodický hlas za mnou. Otočila jsem se a za mnou seděl nějaký muž, který vypadal, tak na 25 let. Měl hnědé vlasy sahající mu k ramenům v nepřehledných kudrlinách, broskvovou barvu kůže, zelené oči a černý oblek. Už jen intuice mi říkala, že hezkým, vychovaným a milým mužům, kteří se z čista jasna objeví v mém domě nemám věřit.
,,Dobrý den," odvětila jsem a zasunula si rozpačitě pramínek vlasů za ucho.
,,Jsem Markus," řekl, vstal z křesla a vychovaně mi podal ruku.
,,Aurélius?" zeptala jsem se poněkud nadneseně, ,,já jsem Hel, tedy Helena."
,,Trojská?" pokračoval neškodně v té hříčce a volně spustil ruku kolem těla, protože mu nejspíše došlo, že já cizím lidem, kteří se bez dovolení ocitli v mém bytě prostě ruce nepodávám, ať si jsou jakkoliv atraktivní a dobře vychovaní.
,,Vypadám snad na to?" zeptala jsem se a snažila se do mého tónu vervat trochu té namyšlenosti, která by jistě v tento okamžik vyzněla dobře.
,,To nikoli," odpověděl a ještě předtím než jsem mu na to stačila něco říct dodal:
,,Ona byla blond."
,,Já vím, Markusi," odvětila jsem trochu namyšleně s velkým důrazem na jeho jméno. Samozřejmě jsem se v skrytu duše modlila, ať je to vyskloňované správně, protože jinak bych byla za úplného blbce, který si hraje na co vůbec není a ani neumí správně vyskloňovat jedno jméno. Otočila jsem se a šla ke dřezu nalila jsem si sklenici vody a otočila se na něho. Stál tam tak tiše a jen náznakem hlavy mi dal vědět, že si dá taky. Nalila jsem, tedy i pro něho. Když jsem se otáčela nazpět stál už těsně vedle mě. Vyňal mi sklenici z prstů hedvábným a plynulým pohybem a odstoupil o krok dozadu. Nejspíše bych měla být frustrovaná z cizího muže v mém bytě, ale zvyk dělá divy, a tak jsem se napila a zeptala se:
,,Co tu vlastně děláte?"
,,Jsem tu, abych vám něco předal," odpověděl a sáhnul do kapsy svého saka. Vytáhnul malý lísteček a podal mi ho. Vzala jsem ten malý kus papíru do rukou a posunula jsem ho k očím, abych lépe viděla na to titěrné písmo. Stálo tam jméno a adresa a taky prosba o návštěvu. Vzhlédla jsem. Markus tam stál nepohnutě celou tu dobu co jsem si ten papírek prohlížela a trpělivě čekal. Když si uvědomil, že jsem zase upřela pozornost na něj řekl:
,,Budeme potěšeni, když přijdete." Dopil svou sklenici a podal mi prázdné sklo se slovy:
,,Skloňuje se to Marku." Poté zmizel a nechal mě tam se dvěma sklenicema, nějakou vizitkou a pocitem méněcennosti z vyslovování jmen.
19.03.2009 15:24:38
lili
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one