Dostalo to čestné uznání v nějaké literární soutěži.
Jestli čekáte, že vás zahrnu příběhy o tom, jak jsem se tehdy a tehdy ocitla tam a tam nahá za přítomnosti svých přátel, rodiny či spolupracovníků, tak vás zklamu. Tyto příběhy, které pubertální dívky tak rády posílají do náctiletých časopisů, se mi naštěstí nikdy nestaly a pochybuji o tom, že kdyby se mi vůbec staly, tak bych se s nimi šířila, protože podle mě to je mnohem trapnější než samotná událost. Mně se stalo něco stalo něco ne ponižujícího, ale zahanbujícího.

Na začátku srpna jsem s otcem a bratrancem vyrazila na poznávací cestu po Francii a Belgii. Neuvědomila jsem si však předem náturu svých spolucestujících. Já s bratrancem jsme zarputilí milovníci historie. Nevadí nám šplhat na vysoké kopce, hodiny jezdit po krkolomných silničkách, prodírat se neprostupnými lesy ani zápasit s deštěm, větrem a hlavně hladem, aby jsme nalezli pár rozházených kamenů s velkou cedulí, že zde kdysi stával jakýsi hrad. To otec je úplně jiný. Má rád památky hezky v rovině, nesnáší muzea a nejraději se zašije do nějaké dobré restaurace, dá si vínko a jídlo.

Jak jste již jistě pochopili, dovolená pro nás byla děs. Neustále docházelo ke konfliktům a střetům názorů. Přesto jsme se nakonec dostali až do Belgie a ubytovali jsme se v nádherném a levném hotelu v Bruselu. Posledního dne, který jsme měli strávit v Bruselu, jsme se šli podívat na zdejší královský palác. Koupili jsme si lístky do muzea, které ukazovalo prostory pod palácem. Byly to vlastně zbytky paláce, který zde stával dříve. Můj otec by to shrnul pod pojmem sklepení. Já z bratrem jsme lezli po kdejaké zítce, obdivovali jsme zdejší pozůstatky královských síní a sálů a otec si zatím sedl na jeden větší kámen a upravoval si kameru. Po prohlídce prostorů pod palácem jsme se dostali do archeologického muzea této památky. Byly zde věci, které archeologové objevili při vykopávkách. Jednalo se o bezpočet střepů, vázy, pomůcky pro běžný život a mnoho dalšího.

V jedné z místností jsme však s bratrancem objevili tuze zvláštní věc. Jednalo se o protáhlou trubku. Nebyl u ní žádný popisek, a tak jsme začali hádat o co se jedná a z jaké je asi doby. Rozhovor jsme vedli ve francouzštině, kterou většina Belgičanů ovládá plynně. Počítali jsme s tím, že nám zaprvé budou rozumět a získají k nám jakousi úctu pro naše vzdělání, a zadruhé jsme doufali, že se někdo vzdělaný k naší diskuzi přidá.

Můj bratranec se přikláněl k možnosti, že je to zrekonstruovaná část kamen z tehdejší doby, kdežto já jsem byla utvrzena v názoru, že je to součást brnění nebo něčeho s ním spojeného, protože jsme se nacházeli v místnosti s příslušenství pro kováře a brněními, kdežto střepy z kamen byly o patro výše. Začali jsme se tedy žertovně dohadovat a dokazovat si pravdu ve francouzštině, aby nám všichni přítomní rozuměli.

Po asi tři čtvrtě hodinové diskuzi nás vyrušil otec. Jednou se krátce podíval na věc, o které jsme se bavili a s lehce škodolibým úsměvem na tváři nám oznámil: ,,Mládeži, to je trubka od záchoda.“

,,Cože?,“ vybuchl bratranec a pohrdavým tónem dodal, ,,jaké k tomu máš důkazy?“

,,Vidíš,“ ukázal otec na toalety, ,,vede od záchoda.“

V tom momentě nám sklaplo. Pohledy, které na nás vrhala ochranka, se nám již nezdály být obdivné, ale posměšné. Rychle jsme si doprohlédli zbytek muzea a urychleně jsme zmizeli. Dlouho nám trvalo než jsme se opět začali bavit o vystavených předmětech v muzeích. Jedinou světlou stránkou toho všeho byl otec. I když je jaký je, neposmíval se nám. Nepřipomínal nám velikost naší hanby a jen tiše sledoval, jak se vevnitř stydíme.
18.01.2013 21:34:01
lili
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one