Obsahuje dosti radikální názory, které ale charakterizují tamní dobu.
Byl jsem moc unavený, ale něco mi bránilo spát. Přetočil jsem se na bok a na něco tvrdého jsem narazil. Otevřel jsem oči a zarazil jsem se. Nebyl jsem ve svém bytě, vlastně jsem vůbec nevěděl, kde to jsem. Zapřel jsem se rukama a posadil jsem se. Hlava mě strašně bolela, jakoby mě do ní kopnul kůň.

Kolem byla tma. Slyšel jsem jen nepříjemný zvuk, který vydávají vlaky, když se prohánějí po kolejích. Z toho jsem usoudil, že jsem v nějakém vagónu. Stěny toho vagónu byly nejspíše z prken, protože jsem viděl slabé paprsky světla, které přicházely škvírami.

Pokusil jsem se postavit se, ale hlava se mi tak silně zatočila, že jsem se musel opět posadit. Na druhý pokus jsem už byl chytřejší, postavil jsem se na čtyři a lezl jsem opatrně k nejbližší zdi. Cestou jsem se občas dotkl něčeho měkkého, připomínajícího lidské tělo, někdy to i zakňučelo jako dítě. Z toho jsem usoudil, že ve vagónu nejsem sám.

Jakmile jsem se dostal ke škvíře, podíval jsem se opatrně ven. Kolem jsem uviděl jen tmavé lesy a zemi pokrytou sněhem, v kterém se promítal svit měsíce, proto tak jasné světlo. Otočil jsem se zpět směrem do vagónu a pokusil jsem se přizpůsobit své oči té tmě. Moc mi to nešlo, ale slabě jsme rozeznal těla. Povětšinou byla malá a zachumlaná pod vrstvou látky. Mě před zimou chránila má tlustá kožená bunda, takže jsem byl v bezpečí.

Náhle jsem si povšiml, že pár metrů ode mě se někdo narovnal. Byla to malá postava, ale dosti vysoká, aby to nebylo dítě. Hlava mě pořád bolela, avšak dal jsem se znovu do pohybu. Zastavil jsem se pár centimetrů před tou osobou. Z tak malé vzdálenosti jsem již viděl mnohem víc. Měla tmavé kudrnaté vlasy, srdcový obličej a byla to žena. Mohla být tak v mém věku. Již od pohledu jsem zjistil, že je to židovka.

,,Víš, kde to jsme?“ zeptal jsem se jí. Zavrtěla hlavou pro znamení, že neví. V tom okamžiku jsem uslyšel kroky přicházející zvenčí. Oba dva jsme okamžitě ulehli na podlahu a dělali, že spíme.

Do vagónu vkročil muž. Byl ohromný. V ruce držel cigaretu, která byla zakončena zcela typickým červeným světlem, jak u zapálených cigaret bývá typické. Jednou přiložil cigaretu k ústům, rozhlédl se po vagónu a opět odešel. Napadlo mě se znovu dát do rozhovoru s židovkou, ale ona mi přiložením prstu na ústa dala ihned znát, že jí to nepřijde vhodné. Položil jsem se tedy na tvrdou podlahu vagónu kousek od ní a pokoušel jsem si uspořádat myšlenky, až přišlo ráno.

První ranní paprsky mi poskytly mnohem více indicií. Všude kolem mě opravdu leželi děti. Byli rozličných národností, ale všechny vypadali promrzlé a hladové. Buď ještě všechny spali, a nebo to jen předstírali. Dlouho byl ve vagónu klid.

Když slunce vystoupilo trochu výše, objevil se znovu někdo cizí. Nejsem si jistý, jestli to byl ten muž z noci, ale byl mu velmi podobný. Opět rychle projel pohledem celý vagón a pak položil na zem dřevěnou přepravu naplněnou chlebem. Vedle poté položil velký a špinavý sud s vodou a odešel.

Všechny děti byly v tu ránu vzhůru. Prali se hlava nehlava a každé se snažilo ukořistit minimálně jeden krajíc pro sebe. Tomuhle nepořádku musel někdo učinit přítrž, avšak dříve než jsem se k tomu odhodlal já, zvedla se židovka. Zarazila děti silným hlasem a sama se jala rozdělovat příděly chleba a vody.

Krajina mezitím ubíhala. Lesy houstly a tenčily se. Nebyly, však vidět žádná města ani vesnice. Donekonečna se vleklo jen prázdno. Opíral jsem se o stěnu vagónu a pozoroval jsem bedlivě okolí, mohl jsem to dělat hodiny, opravdu nevím. Někdy v zatáčkách jsem uviděl lokomotivu. Byla stará a zašlá ale též silná a masivní. Viděl jsem také ještě další čtyři vagóny. Jeden před naším, hned za lokomotivou, a další byly připojeny za nás. Tehdy jsem se mohl jen dohadovat, co je v nich. Domníval jsem se však, že mají stejný obsah jako ten náš.

Slunce se již blížilo k západu, když si ke mně přisedla ta židovka. Chvíli jen tak seděla asi metr a půl ode mě a pak promluvila: ,,Jak se vůbec jmenuješ?“

Nechtělo se mi s ní mluvit. Nemám židy rád, přijdou mi nedůvěryhodní a vypočítavý. Už můj otec mě varoval, že jim nikdy nemám věřit, a já se radami svého otce vždy řídil.

,,David,“ procedil jsem skrz zuby nakonec, ,,a ty?“

,,Karolina,“ odpověděla židovka a na chvíli se zahleděla dírou mezi prkny do krajiny, ,,kam myslíš, že nás vezou?“

,,Nevím,“ zavrtěl jsem hlavou.

Židovka byla dále zticha ani já jsem neměl potřebu promluvit. Po pár minutách se otočila a svezla se mi do náručí. ,,Je mi zima,“ zamumlala a zavrtala se hlouběji do mého sevření. Nebylo mi to příjemné, ale vyhnat jsem ji také nechtěl. Konec konců byla zima a ona na sobě měla jen lehký kabátek z tenké leč pevné látky.

Před západem slunce přinesli druhou várku chleba a doplnili vodu. Děti byly již hladové a židovka jim opět šla ochotně rozdělit příděly. Poté se vrátila zpět do mé náruče a já ji opět shovívavě přijal. Přinesla mi také kus chleba a šálek vody. Voda byla studená a chleba okoralý. Měl jsem však hlad, a tak jsem vše bez řečí snědl.

Ráno jsem se probudil přehnaně brzo. Slunce zatím jen slabě olizovalo obzor a já již přemýšlel nad spoustou věcí. Židovka mi ležela poklidně v náručí. Celou noc spala klidně, což mi bylo jen pramalou útěchou. Myslel jsem hodně na ty děti. Musely být vyhladovělé a to, co nám nosili jim nemohlo stačit. Útěk neměl smysl. V této pustině by jsme dlouho nepřežili, a taky kam by jsme šli?

Jakmile slunce vystoupilo nad obzor, přinesli opět chléb a vodu. Židovka vykonala stejnou práci jako již dvakrát a znovu se vrátila ke mně. Chtěla si povídat, ale já nejsem takový typ. Mluvila o sobě, o své rodině, svém domově a tak. Někdy jsem poslouchal, ale většinou jsem nechal slova proplouvat jen kolem mě a přemýšlel jsem nad jinými záležitostmi. Zřídka kdy se mě také zeptala na můj život, odpovídal jsme stručně a rychle, i tak se ze mě snažila dostat co nejvíce.

Slunce byla přesně v polovině své cesty, takže mohlo být tak kolem poledne, hádám, když jsem uviděl v dálce něco, co zprvu vypadalo jako město. Čím více jsme se přibližovali, tím více mi docházelo, že se nejedná o město, ale o jakési zařízení.

Byl to velký komplex ohrazený silnou kamennou zdí, z kterého vykukovaly jen střechy rozsáhlých budov a tři vysoké komíny. Připomínalo mi to továrnu. Zrovna takovou jako jsou ty, co se jsem viděl v Londýně. Byly to unikáty hojně technicky vybavené. Jediným problémem byla modernizace a Hnutí rozbíječů strojů reagující na ni.

Za několik hodin jsme dorazili až k továrně. Koleje nevedly dovnitř, lokomotiva zastavila a ty svalnatí, urostlí muži začali otvírat vagóny a vyhánět lidi ven. Když i mě vyhnali, všiml jsem si, že povětšinou byly ve vagónech jen děti, staří lidé a nebo nemocní. Židovka se mě pevně držela za ruku a nehodlala se pustit. Nic jsem neříkal, chápal jsem její strach a respektoval jsem ho.

Všechny nás nechali stát před branou, zatímco se jí pracně snažili otevřít. Již od vidění to nebyla lehká práce. Byla celá z kovu a manipulace s ní nebyla nijak usnadněná. Vedle mě se postavil krásný chlapec tak v mém věku, až teď jsem si ho všiml. Rozhlédl jsme se kolem, ale žádného jiného dospělého jsem tu neviděl, ne v dobrém stavu. Byli jsme tu asi jenom já, židovka a ten mládenec.

Byl opravdu nádherný, až se mi tajil dech. Měl rovné plavé vlasy, které mu sahaly až k ramenům, oči měl čistě modré, zuby bílé a v dobrém stavu, jeho kůže byla alabastrově světlá a čistá. Postavou byl vysoký a svalnatý stejně jako já.

Podíval se na mě. Ihned mi bylo jasné, že vedle mě nestojí jen tak náhodou, ale stoupl si sem záměrně. Bezesporu si musel povšimnou toho kontrastu starých, nemocných a dětí oproti nám třem. Z jeho pohledu jsem také vyčetl, že nebude rozhodně nijak hloupý. Nepromluvil a mně se rozhovor začínat nechtělo, zvláště ne s těmi svalovci kolem, kteří na nás dohlíželi.

Konečně se jim podařilo otevřít bránu. Nahnali nás dovnitř, ale nic exkluzivního jsme neviděli. Kolem byly vážně jen skladiště a továrenské haly. Do jednoho ze skladišť nás zavřeli. Byli zde již připravené jakési madrace a přikrývky. Židovka se ihned šla postarat o děti. Mladík na mě kývnul, aby šel za ním, a tak jsme se posadili na jednu matraci v rohu. Mladík si začal prohledávat kapsy. Po chvíli se pousmál a zanechal svého marného snažení: ,,Sebrali mi dýmku.“

Také jsem si začal prohledávat kapsy, jelikož jsem však nic neměl, nemělo mi, co chybět, až na pět florinů, které jsem nestačil utratit v hospodě za pití.

,,Co si o tom tady myslíš?“ zeptal se zničehonic mladík.

,,Jsou to sirotci, starci a nemocní. Zdá se mi jakoby potřebovali lidi, které nikdo nebude postrádat,“ odpověděl jsem.

,,Možná, avšak všimnul jsme si jednoho chlapce. Má na krku zlatý přívěšek, prý od matky. To nebude sirotek.“

,,Kam tím míříš?“

,,Možná dříve pro ně bylo podstatné hledat lidi, které nikdy nebude postrádat, ale teď potřebují hlavně lidi. Třeba ta židovská dívka, s kterou se...“

,,Mezi námi nic není,“ opravil jsem okamžitě mladíka až přehnaně výrazným tónem.

,,Dobrá, dobrá. Je možné, že četníci jí hledat nebudou, ale její rodina rozhodně ano,“ zamyslel se nahlas mladík. Podíval jsem se mu do tváře. I když působil velice mladě, byl dozajista vyspělejší než jsem si dokázal představit.

Znenadání jsem spatřil záchvěv pocitu, který mu bez důvodně přeletěl ve tváři. Bylo to překvapení smíchané se zaujetím. Mládenec se postavil a beze slova zíral na jedno a to samé místo.

,,Děje se něco?“ otázal jsem se.

,,Ty lidé už tu byli,“ zamumlal mladík a stále se díval stejným směrem. Otočil jsem se tedy k místu, kam mířil jeho pohled a uvědomil jsem si, že má pravdu. Byli to ušpinění a unavení lidé. Choulili se k sobě a poklimbávali. Než jsme stačil cokoliv říct, mládenec se vydal k nim.

,,Dobrý den,“ pozdravil slušně mládenec. Postavil jsem se vedle něj a také jsem pozdravil. Jeden z nich nám pokynul v odpověď, ostatní na to byli nejspíše již moc unavení.

,,Jak dlouho už tu jste?“ začal s výpovědí mládenec.

,,Co za to?“ ušklíbl se muž.

Mládenec beze slova zalovil ve své kapse a vytáhl jeden krajíc chleba. Vypadal přesně jako ten, co jsme dostali ve vagónu. Muž se natáhl pro krajíc, skousl ho mezi pozůstatky svých zubů a po polknutí odvětil: ,,Čtyři týdny.“

,,Jak často sem vozí nové lidi?“ pokračoval ve výslechu mládenec.

,,Tohle je poprvé za tu dobu, co jsem tady.“

,,Co tu děláte?“ vmísil jsem se do rozhovoru.

,,Pracujeme,“ odfrkl si muž, ,,zadarmo. Stloukáme plechy, zatloukáme hřebíky, prostě co je potřeba.“

,,A co tu vlastně vyrábíte?“ zeptal se znovu mladík.

,,To nikdo neví,“ pokrčil rameny muž a znovu si ukousl z chleba. Mládenec se otočil na podpatku a vracel se zpět k matraci.

,,A proč zrovna vybrali vás?“ položil jsem poslední otázku, která mi tížila mysl.

,,Protože jsem byl ve špatný době na špatnym místě,“ odvětil muž.

Chvíli jsem ještě s mládencem debatoval o naší situaci, ale oba jsme byli unaveni, a tak jsme šli spát. Přišla i židovka a lehla si vedle mě.

Ráno jsme byli probuzeni brzy. Dali nám trochu chleba a vody a odvedli nás do továrny. Bylo zde horko a práce byla úmorná, už po několika hodinách jsem nemohl, ale ty co zpomalili a nebo odmítli pracovat čekaly tvrdé údery biče. Mohl jsem se jen domnívat, co dělají s těmi, co už pracovat nemohou. Staří, děti i nemocní, museli jsme pracovat všichni.

Krátce po poledni se ke mně postavil mladík. Vložil mi něco do ruky a zase odešel. Nevěděl jsem, co to je, ale bylo velmi nerozumné si to prohlížet, když u mě stáli dozorci. Strčil jsem to tedy do kapsy a vyčkal vhodné příležitosti, až poblíž mě nebude stát žádný hlídač. Jakmile se tak stalo, opatrně jsem zalovil ve své kapse a podíval jsem se na to, co mi mladík dal. Byli to patrony do staré pušky. Znal jsem ten typ, ale sám jsem se musel podivit, že je ještě někdo má. Nevěděl jsem, kde je mladík vzal, ale vlastně mi to bylo jedno, protože jsem v tom okamžiku vytušil brilantní nápad, který se nejspíše již před chvílí zrodil v mladíkově hlavě.

Vyhledal jsem mládence pohledem a navázal jsem s ním oční kontakt. Cukl hlavou mírně doleva a k jednomu ze tří kotlů, z kterých komíny stoupal dým. Stál jsem jen pár kroků od něj. Lehce přikývl, nenápadně jsem mu kývnutí oplatil a konal jsme rychle.

Otočil jsem se a dvěma skoky jsme dosáhl požadované vzdálenosti. Natáhl jsem ruku a hodil patrony přesně mířenou střelou do otevřené výhně kotle. Stačil jsem ještě sklonit hlavu k zemi, když se ozvala ta ohlušující rána. Poté přišel zmatek. Z toho, co jsem v nastalém dýmu uviděl, mi došlo, že kotel je na cucky. Přibíhali stále noví muži a snažili se zajistit pořádek, ale to již nešlo. Nešlo pořádně vidět ani dýchat. Musel jsem se stále nutit dýchat přes ten zuřivý kašel, který se mi hnal do krku, v oči mě pálily. Mžoural jsem, abych alespoň něco uviděl. Všichni se snažili utéct a dým jim poskytoval vhodnou oponu.

Mezi tím vším jsem spatřil mladíka. Bil se jako lev a srážel na zem všechny strážce, co mu přišli pod ruku. Pokusil jsem se postavit a neúplnými pohyby jsme se ho pokoušel napodobovat. Utržil jsem sice jeden pěkný pravý hák přímo do brady, až jsem se málem svalil na zem, ale i tak se mi snad vedlo dobře.

Mohlo to trvat jen pár minut a já s mladíkem jsme se bezradně rozhlíželi po okolí. Už žádní strážci nepřibíhali, jen několik bezvládných těl se válelo na zemi. Spatřil jsem v rukou mladíka malý, ale pevný nožík. Musel ho vyrvat z ruky nějakému strážci. Nůž už byl celý od krve, která mu potřísnila i rukáv. Nevím, co ho vedlo k takové vervě. V jeho očích jsem ještě viděl zbytky pohasínající nenávisti a čelist měl pevně sevřenou, jakoby byl ještě neskončil.

,,Jsi v pořádku?“ popošel jsem blíž k mladíkovi a položil mu vlídně ruku na rameno, aby si lépe uvědomil, že se již může uklidnit.

,,Ano,“ odvětil nepřítomně mladík, a poté se jeho oči rozjasnili při uvědomění si něčeho co jsem já dosud nevěděl.

,,Brána,“ vydechl mladík heslovitě a rozeběhl se. Ihned jsem ho následoval, ale moje nohy nebyly ani zdaleka tak rychlé jako ty jeho. Bylo to způsobeno hlavně tím, že jsem v posledních dnech moc nejedl a i teď jsem pociťoval jasně patrný hlad. Nevím, kde bral mladík onu energii, nejspíše ho popoháněla nějaká vnitřní energie, kterou jsem dost dobře nechápal.

Zastavil se za ošklivě budovou tak nečekaně, že jsem do něj trochu narazil. Kdybych byl v plné síle, nejspíše bych dokázal zabrzdit včas, ale tentokrát jsem mu v plné rychlosti vrazil do ramene a poroučel se k zemi. Rychle mi podal ruku a postavil mě na, poté ze mě oklepal prach ze země. Zastavil se. Dlouze mi hleděl do očí a já nevěděl proč. Chtěl jsem něco říci, ale vůbec mě nenapadalo co, a pak si naslinil špičku palce a otřel ji o moji tvář.

,,Krvácíš,“ vydechl tiše. Sáhl jsem si na tvář a měl pravdu. Nevím, kdy přesně se mi to přihodilo, ale z několika palcové rány na tváři mi vytékala krev.

Mladík se na mě stále díval tím prapodivným pohledem, který jsem nechápal. Chtěl jsem ho nějak přerušit, a tak jsem se vyklonil za roh oprýskaný roh budovy a strnul jsem.

Všichni, co utekli z továrny, utíkali směrem k bráně, ale ta byla zavřená. Marně se ji snažili přelézt, a pak je dostihli strážní, proto v továrně po chvíli nikdo nebyl. Koho by zajímali dva muži, když celá skupina prchá?

Mlátili je vším co jim přišlo pod ruku, aby je odehnali od brány a seskupili do rozumné formace, aby je mohli opět zahnat do budovy, kde jsme spali, a nebo někam jinam.

Mladík mě chytil za rameno a strhl dozadu, bylo to velmi rozumné, protože jsem se nakláněl tolik, že by mě mohl snadně nějaký ze strážných vidět. Mladík se poté vyklonil sám, ale narozdíl ode mne o poznání rozumněji. Přitiskl se ke stěně a jen nepatrnou částí své tváře překročil hranu zdi. Bylo téměř nemožné, aby ho někdo viděl.

,,Máš plán?“ zeptal jsem se ho jakmile se otočil nazpět.

,,Já mám vždy plán,“ odpověděl mi se zvláště sebejistým a zároveň trochu hravým úsměvem a opět se na mě tak divně díval. Díval se na mně snad stejně i předtím a já si toho jen nevšiml?

Mladík se plížil při zemi jako kočka, aniž by řekl kam vůbec jde. Následoval jsem ho o poznání nemotornými pohyby, když se zastavil, také jsem stál.

Uslyšeli jsme hlasy přicházející od brány, patřily strážným. Mluvili jazykem, který jsem neznal, ani mi nebyl povědomí. Nevěděl jsem jestli jim mladík rozumí či ne, ale vypadal, že ví, co dělá, a tak jsem o jeho činech nepochyboval.

Před námi se náhle objevil jeden ze strážných. Mohl být tak o deset let mladší než já. Nebyl ozbrojen, jen u pasu se mu houpala delší dýka. Šel rovně a hleděl dopředu, my jsme se krčili u zdi šikmo k směru jeho cesty, a tak si nás ihned nepovšiml. Po pár krocích si uvědomil naši přítomnost a ohlédl se. Mladík na tuto příležitost čekal. Vyskočil rychleji než by to udělal had a srazil strážného k zemi. Rukou mu ihned přikryl ústa, takže neunikl ani steh.

Strážný byl o hlavu menší než já, ale jeho tělo bylo slabé, již tak dost malé šaty na něm povlávaly. Pro mladíka nebyl sebemenší problém udržet ho na zemi v klidné pozici. Otočil se na mě a pokývnul mi, abych mu pomohl. Vytušil jsem, co mi bylo přiřčeno jako úkol a pomohl jsem mladíkovi odvléci strážného stranou, kdyby se po něm šli jeho druzi podívat.

,,Kde tu máte zbraně?“ zasyčel mladík na strážného, ale ten jenom nechápavě zavrtěl hlavou s jasně viditelným strachem v očích.

,,Nerozumí ti,“ vyřkl jsem to, co bylo patrné.

,,Dobře,“ odvětil mladík a sklonil hlavu v pečlivém zamyšlení. Když ji znovu zvedl, pronesl něco v jazyce, kterému jsem nerozuměl. Mladík vypadal překvapeně a odpověděl, mohl jsem jen hádat, ale hádal bych, že se v několika slovech zakoktal.

Mladík ho nechal domluvit, a pak vstal. Násilím svedl i toho strážného a popostrčil ho, aby šel. Strážný se rozešel. Za chůze jsem se zeptal mladíka, odkud zná jejich řeč. Odpověděl mi, že je velmi nadaný na jazyky a tento jazyk odchytil, když cestoval po východní Evropě, tady ovšem používají trochu jiný dialekt.

Mladík nám ukázal budovu, která byla v celkem dobrém stavu. Střecha držela jak měla a stěny se zdály být stabilní. Mladík donutil strážného vejít jako prvního. V místnosti byly tři bedny se sečnými zbraněmi různých druhů, ale žádné střelné.

Mladík se nevrle prohrabával v bednách a občas vytáhl něco, co si připevnil k boku nebo jenom na čas podržel v ruce, než nenašel něco lepšího. Postupoval jsem stejným způsobem, ale nebyl jsem tolik vybíravý. K výběru mi stačila první bedna, přestože byla poloprázdná.

Jakmile jsme byli ozbrojeni, mladík se obrátil na strážného. V očích strážného se objevil strach, ale tentokrát měl jméno. Mladík vytáhl ostrý nůž a pomalými kroky se začal přibližovat k strážnému, který seděl na zemi. Ten se po něm nejdříve podíval pohledem zračícím naději, že se plete, na okamžik se pohled změnil v úlek a poté zbyl jen čirý strach. Strážný zaťal nehty do stěny za sebou a z části se napřímil. Utíkal by, ale neměl kam.

Chtěl jsem se strážného zastat pro jeho mladý věk, ale v čas mi došlo, že to nemohu udělat. Stál jsme připraven strpět onen čin. Mladík posledních pár kroků vykonal bleskurychle. Připravený nůž se však zastavil těsně u strážníkova krku, zastavila ho nějaká slova, které strážník pronesl, nerozuměl jsem jim. Pak mladík něco řekl a strážník odpověděl. Nebylo mi vůbec jasné, co se děje, ale trpělivě jsem čekal, myslím, že mi ani nic jiného nezbývalo.

Mladík se otočil zpátky ke mně a vydal se směrem k východu z budovy. Když mě minul, zeptal jsem se, co budeme dělat s tím strážným. Odpověděl, že mu dal slib. Otázal jsem se, jestli mu můžeme věřit, řekl mi, že ano.

Vrátili jsem se k továrně. Mladík postupně přistupoval ke strážným zezadu a podřezával je rychle a nenápadně. Já jsem se snažil postupovat stejně, ale jednomu ze strážných se podařilo mě přitlačit k zemi a já se praštil o zem. Odteď mi děj splývá. Byla tam krev a já bojoval ze všech sil. Mladík se byl neustále ve předu a vždy na správném místě. Mladý strážný bojoval na naší straně a nepokusil se nás zradit, kontroloval jsem ho. Bál jsem se spíše jeho než všech ostatních. Někde se objevila i ta židovka. Viděla krev, která mi tekla z temene a začala mít o mě strach. Neodpovídal jsem. Pověsila se na moje rameno a nutila mě si sednou. Rozhlédl jsem se, nikde už nikdo nebyl a mladík vypadal, že má jiné starosti. Posadil jsem se. Židovka někde sehnala vodu a začala mě ošetřovat.

Mladík se vrátil i se strážníkem. Přinesli nějakou vodu a jídlo. Rozebralo se rychle, lidé byli hladoví. Mladík počkal, až lidé dojedí, a poté jim oznámil, že je strážný odvede do vesnice, kde o ně bude postaráno.

Projev ještě pokračoval, ale já už neposlouchal. Bylo mi špatně, ale ještě ne natolik, abych nemohl vnímat bolet, kterou mi působilo čištění rány v temeni.

Jakmile mladík skončil svůj monolog, přišel ke mně. Židovku poslal spolu s ostatními do vesnice, byl jsem rád, už mi lezla krkem. Oznámil mi, že musíme ještě vykonat něco velmi důležitého, již jsem se neptal na podrobnosti. Zvedl jsem se a šel.

Mladík se mě cestou několikrát zeptal jestli nemáme zastavit, jestli mi není špatně. Odpověděl jsem, že je mi dobře, a opravdu mi bylo lépe. Nevěděl jsem, jak může mladík znát cestu, asi mu ji prozradil ten mladý strážný.

Zabočili jsme do jedné z budov, která vypadala, jakoby se o ni někdo staral. Nevnímal jsem zdi, byli pořád stejně špinavé, ani stropy, byli pořád stejně děravé a jen jsem bezmyšlenkovitě šel za mladíkem.

Vstoupili jsme do rozlehlé místnosti. Byl zde masivní dřevěný stůl se spoustou papírů a za ním seděl malý mužík v kvalitním oblečení, které prozrazovalo šlechtický titul. Mohlo mu být tak padesát, vlasy měl již bílé a ruce se mu nepřetržitě klepaly. Promluvil anglicky.

Mladík mu odpověděl v témže jazyce. Mluvil jasně a klidně, ale s nepřátelským tónem. Anglicky sice umím dobře, ale nechtělo se mi překládat, co si říkají. Věci přestávaly dávat smysl.

Začali se hádat, bolela mě hlava. Chtěl jsem vědět, kdy to skončí, a tak jsem začal vnímat smysl jejich slov.

,,Já jsem musel, byl jsem bez peněz. Copak jsem mohl nechat svůj slavný rod takto zadlužen. Dozvěděla by se to společnost, všichni by to věděli a povídali si o tom. To jsem nemohl nechat tak,“ vysípal ze sebe stařík.

,,A tak jste začal sbírat děti po sirotčincích, staré lidi po ulicích a všechny co se namanuli a doufal jste, že na to nikdo nepřijde. Zavezl jste je sem, na konec světa a nechal je pracovat v té své továrně bez mzdy. Jako strážné jste najímal lidi z nedalekých vesnic. Levné zboží se dobře prodává. Splácel jste tak své dluhy,“ objasnil mladík.

,,Kdo jste?“ vykřikl stařík. Teď jsem zbystřil, tuhle odpověď jsem si vážně chtěl vyslechnout.

,,Eduard Valdský, člen ... královské rodiny,“ moje angličtina naneštěstí nestačila na to, abych vyrozuměl z jaké královské rodiny Eduard pochází, ale podle jeho tváře bych odhadoval severské země.

Stařík se posadil a už ani nepromluvil. Eduard ho popadl pod ramenem a zlekl ho ven. Šel jsem za ním. Vyšli jsme z továrny a šli jsme bílím sněhem. Lepil se mi na boty a na kalhoty. Začal jsem do něj zapadat až ke kolenům a kolem dokola byly jen pláně bílého písku a jehličnaté lesy.

Zatočila se mi hlava a pak si jen pamatuji bílé nebe a hlas Eduarda, jak na mě zdálky volá.

Probudil jsem se v nějaké chatě. Divně to tam vonělo po nějakém dřevě, které se pálilo v krbu. Ležel jsem v teplých peřinách a díval se do stropu sestaveného z prken z tmavého dřeva. Jasně jsem viděl černé suky, které tvořily obrazce zkřivených tváří. Ve stěně za čelem mé postele muselo být okno, protože odtud vnikalo pozdní světlo. Musela se již blížit noc.

Sebral jsem trochu síly a nadzvedl se, abych se mohl lépe porozhlédnout po místnosti. Ihned jsem pocítil v temeni pronikavou bolest, musel jsem si opět lehnout, ale to už ke mně spěchala ta židovka a dokolečka mlela něco o tem, jak musím být opatrný. Nevnímal jsem ji, už jen její dotyky, kterými mě hladila po čele nejspíše v dobrém úmyslu mi byly nesnesitelně protivné.

Nedíval jsem se jí do očí a čekal jen, až přestane. Nechtělo se mi ji okřikovat, nejspíše tu byla několik hodin a nepřetržitě se o mě starala, alespoň za to jsem jí chtěl být do jisté míry vděčný.

Pořád něco mlela o mně, o tom, jak jsem byl statečný a zachránil je. Neodpovídal jsem, i když mi bylo zcela jasné, že by měla spíše poděkovat Eduardovi, to on tohle vše vykonal. Otočil jsem se na ni a věnoval jí krátký úsměv v naději, že sklapne, ale opak byl pravdou, ještě více se rozžvanila. Tato ženská vlastnost mi dosud nikdy nebyla tak protivná.

Řekla, že jsem krásný a že se jí líbím. Dokázal jsme si rychle spojit souvislosti, vlastně jsem ani nechtěl. Dotkla se mé ruky, zbystřil jsem, ale stále jsem nechápal kam tím míří, až do okamžiku, kdy svá ústa vtiskla na ty má.

Okamžitě jsem ji odstrčit a otřel si o zápěstí své rty, abych je alespoň z části zbavil té hnusné příchuti jejích vlhkých, odporných slin. Dívala se na mě nechápavě, zklamaně a vystrašeně. Zklidnil jsem se, neměl jsem důvod jí ubližovat, a tak jsem jí prostě poslal ven s tím, že jsem příliš unavený. Omluvila se a rychle zmizela za dveřmi s tím, že přijde, až mi bude lépe.

Zhnusil jsem se, ještě jednou ji vidět mi bylo odporné. Nevadilo mi, že existuje, dokonce jsem se s ní dokázal i bavit, ale aby se mě dotýkala, to už bylo moc. Ještě jednou jsem si otřel rty a uvelebil se v posteli v příjemnější, méně napjaté pozici. Hlava mě opět začínala pobolívat a mě nezbývalo než to přetrpět. Ta židovka mi přesto nešla z hlavy, proč mě takto nikdy nepřekvapilo to milé děvče z hospody vedle mého domu a nebo slečna bydlící s svým otcem v bytě přes chodbu? Proč jen já musím mít takovou smůlu.

Uslyšel jsem kroky na chodbě. Ztichl jsme a čekal. Rozpoznal jsem žluté vlasy a urostlou postavu. Pozdravil jsem s úsměvem na rtech a nepříjemná vzpomínka byla ta tam. Eduard také pozdravil, ale zůstal stát pár kroků od mé postele, asi ze slušnosti.

Konečně jsem byl v jakéms takéms pořádku, a tak jsem ze sebe chrlil jednu otázku za druhou ohledně okolností, které se děli v továrně a Eduard mi vše vysvětloval. Měl v plánu toho dědka vzít do Vídně před soud a sám se postarat o jeho spravedlivé odsouzení. Netušil sice kolik lidí zemřelo v té továrně, ale lidé žijící v této vesnici mu řekli, že vlaky s novými lidmi přijížděli tak jednou za měsíc, vždy když došla pracovní síla pro továrnu. Masové hroby byly vykopány za továrnou, tam se házely mrtvoly bez náhrobních kamenů, jen s lopatou vápna pro každého. Ten dědek si nic nepřipouští snad ani nemá svědomí.

,,A jak chytili tebe?“ zeptal jsem se nakonec na poslední věc, která mě zajímala.

,,Opil jsem se v baru a vypotácel ven, pak už jsem jen viděl, jak odvážejí děti a jelikož jsem byl oděn do hadrů, abych nevzbudil podezření, tak mě sebrali taky,“ pokrčil rameny Eduard, ,,zítra přijede dostavník. Jezdí prý pravidelně jednou měsíčně. Odvezu v něm toho dědka k soudu. Můžeš jet taky, a nebo počkat. To je na tobě.“

,,Pojedu,“ rozhodl jsem se téměř ihned.

,,Jsi si jistý? Tvoje zranění se ještě plně nezhojilo,“ odporoval mi mladík ustaraně.

,,Jsem si jistý, za pár dní to bude úplně v pořádku a přece tu nebudu kvůli takové maličkosti tvrdnou celý měsíc.“

,,Dobře, ale myslel jsem, že ta dívka... má o tebe zájem.“

,,Ale já o ni ne, není to můj typ.“

,,Dobře,“ usmál se Eduard a na chvíli se zadíval někam do prostoru, než se pohledem vrátil zpátky ke mně, ,,jsi moc hezký muž.“

,,To ty taky,“ odvětil jsem bezstarostně. Edvard se usmál a hbitě se přiblížil. Jeho rty se dotkly těch mých. Ztuhl jsme v překvapení neschopen se pohnout. Jeho ruka mi zajela pod peřinu a vyhledala mé intimní partie, lehce stiskl a já se konečně probudil z onoho strnulého překvapení.

Odstrčil jsem ho od sebe a nechápavě jsem na něm ulpěl očima.

,,Jsi krásný. Jsi pro mě krásný tak, jako jsou ženy krásné pro muže. Líbíš se mi od prvého okamžiku, když jsem tě spatřil. Buď můj,“ vydechl Edvard jedním dechem a pozoroval mě tím svým fascinovaným pohledem.

,,Ne,“ odvětil jsem chladně a trochu zaskočeně.

,,Dobrá,“ rezignoval Edvard a postavil se, ,,dostavník odjíždí hned ráno. Nejspíše by sis měl počkat na další, protože já nemohu zaručit svou zdrženlivost vůči tobě během cesty, jistě mě chápeš. Dobrou noc.“ Odešel.

Zůstal jsem sám v tom tmavém pokoji. Slunce již dávno zapadlo a noc se začala hlásit ke své vládě. Čekalo mě vážné rozhodnutí.

Nastalo ráno. Byl jsem vzhůru snad celou noc, možná jen na hodinu nebo na dvě jsem zamhouřil oko. Oblékl jsem se sám a usedl jsem do kleku k raní modlitbě. Nad postelí visel malý křížek, odříkal jsem k němu svou tichou modlitbu se sepjatýma rukama opřenýma o kraj postele.

Bylo dosud šero, ale dostavník již stál připraven na malém náměstíčku hned před kostelem. Zabalil jsem se lépe do teplého kabátu, který jsem usmlouval od hostinského a překročil práh hospody, v níž jsem přenocoval. Sychravé počasí se mi prohryzávalo, až do morku kostí.

Jeden z vraných koní od dostavníku hlasitě zahřál a druhý též vraník se na chvíli přestal tupě dívat do dálky. Dostavník byl velký, vešlo by se do něj minimálně dvanáct lidí. Byl z hnědé látky a černého kovu. Kočí seděl na sedátku, v ruce dřímal dlouhý, černý bič a nad něčím dumavě přemýšlel. Lidé ze vsi vší silou rvali starého dědka do dostavníku. Nebránil se, ale jeho staré klouby mu bránily v rychlém pohybu, proto to trvalo tak dlouho. Mladík stál trochu stranou, ještě si mě nejspíše nevšiml.

Sprásknul ruce, právě teď mu došla trpělivost, nervózně přešel k skupince lidí a jedním nemoc milým pohybem vystrčil starce do dostavníku. Konečně se otočil po okolí a během okamžiku mu zrak spočinul na mně. Jeho rty se roztáhly do vítězného úsměvu.

Znenadání jsem ucítil něčí objetí, byl jsem hrubě vyrušen. Otočil jsem se a tam stála židovka. Vlasy měla letmo svázané do drdolu a usmívala se na mě, v očích jí hrály jiskry štěstí. Přirozeně jsme se odtáhl a zanechal mezi námi rozumný odstup.

Rozhlédl jsem se, možná abych získal trochu času k zamyšlení, a spatřil jsem Eduarda. Seděl již v dostavníku, prsty vyťukával do dřevěných dvířek zlou melodii a očích mu planula zlobná jiskra. Neslyšel jsem to, ale myslím si, že skřípání jeho zubů bylo slyšet na dobré tři metry.

Otočil jsem se zpět k židovce a potlačil nechuť z tak blízké přítomnosti té osoby. Neustále se usmívala a mlela něco o tom, že je ráda, že mě ještě zastihla a o tom, že by jsme se mohli vidět, až i ona odjede zpět do města. Tahala ze mě informace o tom, kde bydlím, a já jsem se snažil odpovídat tak dvojsmyslně a neurčitě, jak to jen šlo. Nakonec to vzdala a popadla mě za zápěstí. Z očí se jí vytratilo veškeré štěstí a zůstala v nich jen nutnost.

,,Prosím, neodjížděj. Zůstaň tady se mnou, a nebo já pojedu s tebou,“ navrhla mi a v očích jí hrála naléhavost.

,,To nejde,“ odvětil jsem a sundal její ruku z mého zápěstí, odrazil jsem její pokus mi padnout kolem krku, a nebo mě dokonce políbit a vydal jsem se směrem k dostavníku.

,,Proč?“ vykřikla za mnou a v tónu hlasu jsem zaslechl hysterii.

,,Upřímně?“ zeptal jsem se a na chvíli jsem se zastavil, ,,nelíbíš se mi.“

Přešel jsem přes polovinu náměstíčka. Sněhu bylo již málo, sotva pár centimetrů, a tak mi to netrvalo nikterak dlouho. Opřel jsem se o stranu dostavníku a vyhoupl se dovnitř. Nedíval jsem se mladíkovi do tváře, protože jsem věděl, že se usmívá tím svým protivně vítězným úsměvem. Podíval jsem se raději na starce, necítil strach, pouze seděl. Asi nebyl moc chytrý.

Eduard zaklapl dveře. Slyšel jsem, jak kočí švihl bičem a dostavník se uvedl do pohybu. Díval jsem se z okna, nechtěl jsem na nic myslet. Eduard zvolna položil svou dlaň na mé koleno.
18.01.2013 21:12:52
lili
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one