Krátké. Prostě mě fascinují šťastné náhody. Kdo pracuje v oboru, tak nejspíš zjistí pár nesrovnalostí, ale hodili se mi, tak jsem je tam připsala.
Myslela jsem jasně? Už ani nevím. V hlavě mi vířilo tolik věcí a já se je snažila poskládat do řady lehce uskutečnitelných kroků a hlavně se nezbláznit. Musela jsem zůstat v klidu, tady vevnitř mě ne, ale zvenku určitě.

Automaticky otevírací dveře se jako na potvoru ne a ne otevřít. Můj nos již skoro narazil do skleněné desky a teprve poté se dveře začaly s tím dobře známým šustivým zvukem otvírat. Musela jsem zastavit a počkat. Byla to jen sekunda, ale v mém zrychleném tempu to byla celá doba. Meenee se mi zatím tvrdě opřela o rameno. Možná čekala chvíli klidu, nevím. My jsme ale nemohli počkat.

,,Už jen pár kroků, vydrž,“ zašeptala jsem a nervózně podupla nohou.

Dveře se konečně plně otevřely a my jsme mohli dál. Ozářilo mě jasné světlo čekárny, takže jsem se automaticky schoulila od nepříjemného světla. Kabelka mi přitom sklouzla z ramene na předloktí. Provazovitá ucha se hned zařízly do kůže. Oslepena světlem jsem se pokusila si znovu kabelku přehodit na původní místo a přitom jsem do někoho tvrdě narazila. Meenee mi stále blokovala levou část těla a její váha mi nedovolovala nějakou větší flexibilitu pohybu, a tak jsem jen rychle otočila hlavou a pronesla strohé: ,,Promiňte.“

Mladý muž v béžovém saku se v otočce pokusil zachytit kufřík v podpaždí, batoh na jednom rameni, noviny v pravé ruce a klíčky od auta v ústech. Jakmile se ubezpečil, že nic nepustil, zahuhlal: ,,Nic se nestalo.“ A dále pokračoval ve své cestě ven.

S přivřenýma očima jsem se pokusila o okamžité zorientování v cizím prostoru prosvíceném tolika ostrými stropními světli. Byla zde přepážka se sestrou, která něco zapisovala do počítače. Lavičky a na nich budoucí pacienti.

Rychle jsem Meenee dovedla k nejbližší lavičce a rozběhla se k přepážce. Nikdo zde nečekal, a tak jsem okamžitě spustila: ,,Dobrý den, moje kamarádka je po operaci srdce. Nemá běhat, ale… nevím, co jí to napadlo. Dobíhali jsme autobus, chtěly jsme jet do kina. Byla si tak jistá, že se jí nic nestane. Říkala, že už je to dlouho po operaci.“

Žena vzhlédla a na chvíli na mě hleděla udiveným pohledem a poté se poněkud překvapeně zeptala: ,,Vaše kamarádka je po operaci srdce?“

Přikývla jsem.

,,A běžela.“

Opět jsem přikývla.

,,Kde je?“

Otočila jsem se a ukázala na shrbenou postavu na nejbližší lavici.

Sestra vyběhla zpoza pultu, přistála na kolenou před mojí kamarádkou a začala ji vyšetřovat. Čekárna byla skoro prázdná až na dva pány. Jeden z nich si držel kapesník na nevážně poraněné ruce a druhý si neustále dokola prohlížel svou ruku uvízlou v hrnku na kafé. Potom zde byl už jen jeden bezdomovec, ale ten nejspíše jen hledal úkryt před studeným vichrem, jenž teď venku řádil.

Sestra skončila s vyšetřením a odběhla zpět za přepážku, následovala jsem ji. Zvedla telefon a energicky zavolala záchranku. Nechala jsem ji domluvit a poté, co zavěsila, jsem se jí nechápavě zeptala: ,,Proč voláte záchranku?“

,,My nejsme pohotovost a vaše kamarádka potřebuje na operaci. Nechci vás děsit, ale čím dříve tím lépe.“

,,To tu nemáte doktora. Sál tu přeci je,“ zaprotestovala jsem a ukázala na velkou ceduli s nápisem sál hned u přepážky.

,,Jsme venkovská nemocnice. Máme jen jednoho doktora a ten právě před chvílí odjel domů. Teď jsou tu jen sestry, vlastně jsme měli za půl hodiny zavírat.“

,,A to ho nemůžete zavolat?“

,,Nemá telefon.“

Otočila jsem se na podpatku a skoro se zhroutila, naštěstí jsem se udržela a zůstala zapřená zády o přepážku: ,,Jak dlouho to potrvá té záchrance?“

,,Všechny jejich záchranky jsou v terénu. Neví jistě, ale jakmile se nějaká uvolní, okamžitě ji sem pošlou.“

Zoufale jsem si prohrábla vlasy. Meenee vypadala minutu od minuty hůř a hůř. Smutně jsem zabořila pohled do dlaždiček na podlaze a bezmyšlenkovitě zkoumala vzor. Modrá – bílá – modrá – bílá.

,,Á! Jste ještě tady,“ ozval se náhle vedle mě mužský hlas, až jsem s sebou trhla. Byl to ten muž v béžovém saku, do kterého jsem vrazila, když jsme přicházeli, ,,nevím jak, ale asi vám vypadly klíče, když jsme do sebe vrazili a nějak se mi dostaly do kapsy u saka. Uvědomil jsem si to až doma, když jsem si sundával sako.“

Muž se na mě usmál širokým pohledem a podal mi můj růžový svazek klíčů. Musel být hrozně chytrý, když ho napadlo, že je zrovna můj.

,,Doktore,“ oslovila toho muže náhle sestra.

,,Ano, sestři,“ odpověděl muž.
19.01.2013 00:27:19
lili
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one