Život je hledání

Tak tento příběh jsem poslala do soutěže a nevyhrál, tak ho dám alespoň sem.
Pozvolna jsem otevřel poslední dveře. Nebyla tam, nebyla v tom zatraceném domě. S nechutí jsem kopnul do houpacího křesla, které se mi kývalo před nohama. Přelétlo celou místnost a roztříštilo se o protější zeď. Znuděně jsem se za ním díval a v tom jsem za sebou uslyšel ženský hlas: ,,Co mi tu demoluješ nábytek?“ Otočil jsem se a tam stála asi 165 centimetrů velká, trošku silnější dívka. Měla tmavě hnědé, lehce se vlnící vlasy, které jí dosahovaly až k pasu, malý nos doplňovaly výrazné lícní kosti a decentní ústa. Postavil jsem se čelem k ní a oslovil ji: ,,Niany?“ Dívka se usmála a popošla o krok směrem ke mně. ,,Ano, jsem to já. Konečně jsi mě našel Godriku.“ Nevěděl jsem kde začít, konečně potom dvanáctiletém hledání stála naproti mě, ale co je to dvanáct let pro upíra. ,,Jsi novorozeným upírem Godriku,“ sykla jemně. ,,Nejsem novorozený, je mi už čtyřicet let.“ Niany se jemně usmála a pokynula směrem k sedačce uprostřed místnosti. „Ne, nechci sedět,“ řekl jsem rychle. ,,Dobře, jak chceš Godriku. Podivila jsem se, protože většinou mě vyhledávají starší. Pět set let je asi průměr,“ při těchto slovech se Niany prošla místností, obešla mě s velkým odstupem, a posadila se na pohovku. ,,Odpovíš mi?“ zašeptal jsem skoro neslyšně pro člověka, ale dobře slyšitelně pro upíra. ,,Ne odpověď si každý musí najít sám, ale ty jsi chytrý. Přišel si za mnou včas dokud ještě není pozdě, dokud ještě nejsi až po uši v sebelítosti a znuděn nesmrtelností jako ti jiní a proto ti pomohu. Nezodpovím tvé otázky, ale až přijde ten správný čas a on přijde, věř mi. Povedu tě a ukážu ti cestu, kterou tak hledáš, cestu k nesmrtelnosti.“ Tohle mi muselo stačit, a tak jsem se vydal zpět. Po dvanácti letech hledání jsem byl velice zklamán z toho co jsem našel, protože jsem ještě nevěděl čeho jsem skutečně docílil.
Asi padesát let jsem bezcílně cestoval po Evropě a bavil se tím čím se baví každý upír, bezvýznamnými výtržnostmi a hanobením toho co zrovna přišlo pod ruku. Když jsem toho měl už dost a potřeboval jsem změnit klima, odjel jsem do Ameriky do Spojených států amerických, načerpat novou inspiraci.
Samozřejmě mě mrzačení, mučení a zabíjení lidí bavit nepřestalo (to asi nikdy žádného upíra), ale změna je život. Amerika byla nová a neokoukaná, zajímavá a nevšední, doslova mi vlila novou krev do žil. Ubytoval jsem se v jednom malém městečku uprostřed USA, jménem se nemusíme zabývat. Bylo to poklidné město s hodně obyvateli, aby mi vystačili na delší dobu. Můj nový dům – stará stoka. Byl sice trošku v horším stavu, ale co žít se tam dalo. Několik měsíců jsem se jen tak potuloval jako východní nosferatu, ale pak jsem zatoužil po něčem jiném, sladším a opojnějším. Zatoužil jsem po mladé, bezbranné a dobrovolné krvi, jak jen upír může toužit.
K mému velkému štěstí se tento týden konal maškarní bál v jednom starším domě na předměstí. Vykradl jsem jeden obchůdek, umyl se, přikrášli, nasadil si masku a šel jsem se pobavit. Když jsem vešel do místnosti hned jsem věděl, že mě nic velkolepého nečeká, jen samá nuda. Asi hodinu a půl jsem se potloukal parketem a celý znechucený jsem musel odejít. Na cestě ven jsem však do někoho vrazil. Ohlédnul jsem se a tam stála malá hubená holka asi 16 let stará. Měla špinavě blond vlasy vyčesané do zátylku s ofinkou, která jí sem tam spadla přes jiskřivé zelené oči. Srdcový obličejíček a malá ústa dokreslovali tu scenérii a to jsem ještě neviděl to, co bylo pod maskou.
,,Omlouvá se,“ vyhrkl jsem.
,,Nic se nestalo,“ odvětila a sladce se usmála.
,,Zatančíme si?“ Nevím ani jak mě to napadlo, ale nejednou jsme se točili v kole. Tančili jsem asi hodinu a při tom jsem probírali svá oblíbená témata. Měla zájem o klasickou hudbu, stejně jako já, ale přitom nezavrhovala tu současnou, stejně jako já. Měla raději kočky než psi. Měla ráda večerní procházky a marcipán. Ráda četla a nesnášela světle hnědou. Nevím proč, ale vůbec ani na okamžik jsem jí nechtěl ublížit. Byla rozkošná, a tak zranitelná. O půlnoci vešel na pódium jeden postarší muž a zvolal: ,,Sundejte si masky.“ Ona jemně sundala svou škrabošku ze svého obličeje a já uviděl její dokonalost v plné kráse, no až na ty uhry. ,,Jsem Amanda Jonesová,“ zašvitořila svým hláskem. I já jsem tedy sundal svou masku. Chvíli se na mě dívala a pak se zeptala: ,,Kdo jsi? Já tě neznám.“ Usmál jsem se a řekl: ,,Jen polibek.“ Jemně jsem ji políbil na čelo a co nejrychleji jsem se protlačil davem až k východu. Nevěděl jsem co to všechno znamená a ani jsem to nechtěl vědět. Teď jsem musel zmizet a ujasnit si to v hlavě, když se do ní zamiluji poruším první pravidlo nesmrtelnosti a to by znamenalo smrt a to je to jediné čemu se zapřísáhle vyhýbám. Nevěděl jsem co dělat, a tak jsem vypil jednoho postaršího chlápka a šel si domů lehnou. Jak se říká ráno moudřejší večera, pro upíry je to samozřejmě opačně.
Jakmile jsem otevřel dveře od domu už jsem ji uviděl. Seděla tam na mé rakvi a pilovala si nehty.
,,Niany?“ jemně jsem ji upozornil na svou přítomnost.
,,Ano, pamatuje si mě,“ vyskočila a běžela mě obejmout.
,,Co tady děláš?“ vyhrkl jsem a snažil se ji odtrhnout.
,,Jsem tu, protože jsem ti něco slíbila,“ odtáhla se ode mě a opět si sedla na mou rakev.
,,A?“
,,Dodržím to,“ zašvitořila a poklepala na víko rakve, abych si sednul.
,,Co?“ zeptal jsem se a zavrtěl hlavou na znamení, že se mi nechce sedět.
,,Tvá nesmrtelnost pamatuješ?“
,,Samozřejmě, že pamatuji, ale ty si mě odmítla.“
,,Neodmítla! Jen jsem čekala na správný čas, který teď nadešel.“
,,Cože?“
,,Amanda.“
,,Co je s ní?“
,,Najdeš jí a budeš s ní.“
,,Ale co první pravidlo nesmrtelnosti?“
,,Pravidlo! Něco ti řeknu ty pravidla jsou na nic. Proč myslíš, že vznikla. Nějaký upír nad skonem nechtěl jít sám do hrobu, a tak je vymyslel,“ pronesla s velkou gestikulací.
,,Ale ...“
,,Žádná ale.“
,,To mám za ní jít teď?“
,,Ale ne ty romantiku,“ protočila Niany oči.
,,Co?“
,,Zítra! Zítra za ní půjdeš, ale teď se vyspi. Budeš to potřebovat.“
Jelikož Niany přijela až moc narychlo, zapomněla si s sebou vzít rakev, a tak musela spát se mnou. Taky mi tím dala trošku ze své síly, a tak jsem se večer cítil jako znovuzrozený, opět.
Jakmile jsem se trošku zkulturnil šel jsem najít Amandu. Prošel jsem snad celé město, ale nikde nebyla. Nakonec jsem se vydal i na hřbitov. Šel jsem na upíra až moc pomalu, ale potřeboval jsem dost přemýšlet. Co jí jen řeknu. Náhle jsem ale uslyšel zvuk boje. Jemně jsem se vyklonil zpoza náhrobku a uviděl Amandu jak přesnými a dobře mířenými ranami drtí jednoho upíra. Chvíli jsem byl v šoku, ale vzpamatoval jsem se včas na to, abych viděl jak poslední ranou zarazila dřevěný kolík upírovi do srdce a ten se okamžitě proměnil v prach. Nevěděl jsem co dělat a tak jsem ze sebe vydal nejisté a divné zahuhlání. Amanda ho samozřejmě slyšela a okamžitě se otočila směrem ke mně. Když jí došlo, kdo jsem schovala kolík za džíny a snažila se dělat jako že se nic nestalo, ale na to jsem toho viděl až moc. Po chvíli dohadování mi vše vyklopila. Je dcerou lovce démonů a lovkyně duchů. Pro její vlastní bezpečí jí rodiče hned po narození poslaly za babičkou, ale i zde se občas objeví nějaký netvor a je potřeba se ho zbavit. Shodou náhod tu mají poslední dobou velice nebezpečného upíra a ona ne a ne přijít na to kdo to je (no kdo asi).
Potom co jsem si vyposlechl její rozsáhlé vyprávění jsem začal vyprávět já. Samozřejmě jsem vynechal tu část s kousáním do bělostných krčků a mučením bezbranných dětí a všechno ostatní co k životu upíra patří. Nakonec jsem se jaksi zapomněl zmínit, že jsem upír. Povídali jsem si velice sympaticky a něco přeskočilo. Byla to velká jiskra a kdybych byl pošetilým osmnáctiletým mladíkem určitě bych ji na místě požádal o ruku. Jenže já byl protřelým upírem zbystřelým několika desítkami let, a tak jsem ji bleskurychle nabídl svou bundu na zahřátí a za každou větou soucitně přikývl, jako že její bolest a obtíže úplně a dočista chápu. K ránu jsme se ale stejně museli rozloučit, a tak jsem ji opustil. Zašel jsem ihned za hřbitovem do postraní uličky a zakousl se do bezdomovce, kterého jsem tam nalezl. Já vím hnus, ale když nic jiného není po ruce a vy máte hlad. Náhle jsem za sebou uslyšel křik. Byla to Amanda a měla v ruce klíče, které jsem nechal v tom kabátě, který jsem jí dal na zahřátí. Šla mi je vrátit. Ach ta hloupá a nesmyslná chyba.
Vykřikla a utekla se slzami v očích. Upustila klíče a ty spadly do tmy stejně jako můj křik. Volal jsem ať počká, že jí to vysvětlím, ale nemělo to smysl. Už nic nemělo smysl. Ztratil jsem ji. Zvedl jsem klíče a šel domů.
Doma na mě už čekala Niany. Věděla co se stalo aniž jsem jí to řekl, nechala mi pár hodin pro sebe a pak řekla: ,,Ne“
,,Ale co mám tedy dělat?“ zeptal jsem se téměř zoufale.
,,Úplný opak co říkají pravidla. Miluj, usmívej se a žij. Žij jako člověk. Zpět můžeš vždy ale cesta vpřed je jen jedna.“
,,Jak?“
,,Zítra ji najdi a poddej se svým citům. Našel jsi štěstí, a tak se ho nevzdávej jako hejno těch starých hlupáků, kteří se tak snaží dosáhnou k nebesům až nevidí to co jim leží přímo před nohama. Ti co už zakopali svá srdce do země nemají co radit těm co jsou ještě plni schopnosti hledat lásku a smysl života, neboť ten je láskou samou a touhou tu něco zanechat. Jen s tímto můžeš procházet věčností a nacházet touhu jít dál. Touha hledat a nacházet souvisí s touhou žít, neboť když přestaneme hledat přestaneme toužit a žít. A teď jdi spát.“
,,Ale jak?“ zeptal jsem se nedočkavě a zmateně najednou.
,,Myslím, že mám nápad,“ řekla s poněkud ďábelským přízvukem.
Bylo už asi deset hodin večer příštího dne. Seděl jsem na stromě na hřbitově ve vysokých větvích a pobrukoval jsem si Beethovena. Věděl jsem, že přijde a netrvalo dlouho a na obzoru se objevila Amandina srdcová hlava. Ztichl jsem a počkal jsem až se přiblíží. Jakmile byla dost blízko seskočil jsem jí před nohy a v kleče se sloněnou hlavou jsem zarecitoval: ,,Ach ta růže z Arasu. Umřít jen umřít pro krásu.“ A zvedl jsem hlavu s mým neodolatelným úsměvem.
,,Nech těch hloupostí,“ pronesla s bolestí v hlase a postavila se do bojovného postoje. Jakmile jsem se narovnal vrhla se na mě s kolíkem v ruce. Trvalo mi to asi pět minut, ale nakonec jsem jí přemohl. Držel jsem jí ruce v šachu a nohy jsem jí silou těla tlačil k zemi. Byla bezmocná, ale ještě se svíjela. Akorát tak připravená k tomu, abych jí svými zuby prokousl hrdlo, ale já udělal něco úplně jiného. Jemně a něžně jsem jí políbil na krční tepnu.
Tiše vykřikla: ,,Tak to udělej. Tak už to skonči.“
,,Proč?“ Zeptal jsem se ale stále jsem jí držel v šachu.
,,Jsi upír!“
,,A co?“
,,Zabíjíš.“
,,A co? Copak se nemohu změnit?“
,,Nebuď směšný!“ řekla s neskrývaným citem.
,,Já nejsem. Já tě chci a změním se pro tebe,“ dořekl jsem a uvolnil své sevření. Okamžitě se mi vykroutila a řekla: ,,Jak?“
,,Co takhle zavést pravidla,“ vytáhl jsem papír a pero a začali jsem sepisovat spíše než pravidla moje zákony. Abych s ní mohl být nesměl jsem se lidské krve ani dotknout a musel jsem se naučit žít na té zvířecí břečce. Nesměl jsem ubližovat lidem v žádném směru a asi stovku dalších příkazů. Výměnou za to mi byla možnost s ní chodit a být s ní, pro kterou jsem alespoň prozatím byl schopen všechno tohle snášet a stálo to za to.
Když jsem se loučil s Niany ptal jsem se jí co budu dělat až Amanda jednoho dne umře a ona mi řekla, že uvidím. Zavolal jsem za ní proto co uvidím a ona ještě předtím než zmizela v postraní uličce řekla: ,,Uvidíš.“ A to mi dalo přesvědčení, že ji nevidím naposledy.
09.06.2010 17:05:16
lili
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one