Tak ten konec vážně hrůza, ale potřebovala jsem to nějak ukončit a už jsem byla dost unavená. Několikrát jsem se to pokusila přepsat a pak jsem to nechala jako příklad, že i já někdy podlehnu všeobecné představě o romantice.

Je to přeslazené a děj se odehrává ve středověku. Místy trochu zajímavé, ale nic velkého od toho nečekejte.

Den, kdy jsem se narodil, byl podle mého otce velmi deštivý. Mnohokrát mi o něm vyprávěl. Musel běžet přes celou vesnici pro porodní bábu, která nejdříve odrodila mého bratra a pak i mě. Moje matka, ale nevydržela a naše dva životy jí stály ten její. Umřela třetí den po porodu.

A tak jsme zůstali sami. Jen já, můj otec a mí dva bratři. Moje dvojvaječné dvojče a o dva roky starší bratr. Otec měl s námi spoustu starostí, ale naštěstí se mu podařilo sehnat práci na nedalekém zámku. Pracoval zde jako zahradník. Byli to hezké časy, do dnes na ně vzpomínám. V jasné paměti mám především jednu vzpomínku. Mohlo mi být tak pět nebo šest let a stál jsem v kuchyni, kde v té době sloužila hodná Marie. Byla to velmi šikovná a schopná kuchařka, a tak v kuchyni našla své uplatnění. Otec nás u ní často nechával. Měla děti ráda a my by jsme se mu leda tak pletli pod nohy.

Ten den, který si vybavuji naprosto přesně byl slunečný a teplý. Slunce vcházelo do místnosti otevřenými okny, z kterých odcházeli výpary z kotlů, a prosvětlovalo celou místnost. Marie se ke mně sehnula a podala mi jeden z koláčků. Byl to svatební koláček určený na slavnostní hostinu pro baronovu dceru, která se měla od toho dne za dva dny vdávat za urozeného šlechtice. Já dostal svůj koláček jen z pouhé náhody. Když ho Marie vyndávala z trouby upadl jí z plechu, a tak mi ho dala. Byl velmi dobrý. Marie pak z dobrého srdce nechala upadnou ještě dva pro mé bratry, ale já dostal ten první, tvarohový.

Byly to krásné dny, ale nic netrvá věčně a i k nám se blížily zlé časy. Bylo mi tehdy jedenáct let, když se to poprvé stalo. Celou zemi zachvátila epidemie. Lidé umírali a nikdo si nemohl být jistý, jestli nebude další. První na hradě umřel starý dráteník. Chodíval k nám jedenkrát za dva měsíce a spravoval dívkám v kuchyni hrnce. Pamatuji se, že vešel na nádvoří a jaksi se zapotácel. Nebylo mu zrovna dobře a musel se opřít. Pak ještě jednou zakašlal a svalil se na zem. Všichni se kolem něj seběhli, takže jsem neviděl nic, ale pak se ozval ten jistý, hrozivý a prozřetelný výkřik. Všichni věděli co bude následovat. Zavíraly se dveře a okna. Nikdo nechodil ven, když nemusel. Do kuchyně už nikdo z nás ani nevkročil. To jen otec občas vyšel ven pro něco k jídlu, ale vracel se brzo. Baron i s celou rodinou odjel, jak nejrychleji mohl, takže se nepracovalo, jen doufalo.

Nevěděl jsem, co se děje ve vedlejších domech, a jednoho dne jsem uslyšel ten hrozný kašel. Bylo to zrovna při modlení. Modlili jsem se čtyřikrát denně a někdy i víckrát. Modlení bylo ostatně to jediné, co nám zůstalo. Odříkával jsem zrovna modlitbu za nás za všechny, když se otec rozkašlal a v křečích se svalil na zem. Starali jsem se o něj a ven pro jídlo teď chodil nejstarší bratr. Poprvé, když se vrátil s jídlem, byl zvláštně zamlklí a nic nechtěl prozradit.

Otec umřel pátého dne ode dne, kdy jsme ho uslyšeli poprvé zakašlat. Zůstali jsme jenom tři. Nejstarší bratr nařídil, podle otcova přání, že se musíme jeho těla zbavit. Chtěl jsem mu pomoci ho vynést a zakopat, ale on mi to nedovolil. Když se vrátil, šel rovnou spát, nepromluvil se mnou.

Toho večera jsem ho uslyšel plakat. Probudil jsem se, bylo to pozdě v noci, moje dvojče již spalo. Vstal jsem a přešel jsem naši chaloupku, kterou tvořila jedna místnost, do které jsem se všichni vešli. Můj starší bratr seděl u kamen a plakal. Posadil jsem se vedle něj a opatrně jsem mu položil ruku na rameno. Napřímil se a podíval se mi do očí, byla v nich hrůza. Zeptal jsem se ho, co se stalo a on mi odpověděl. Toho dne, kdy poprvé šel ven pro jídlo, narazil venku na jednoho z úředníků. Byl vyhladovělý a už poloviční blázen. Bratr si ho nejdříve nevšímal, ale když našel kus chleba, úředník se zvednul a pokusil se mu ho sebrat. Začali se prát a úředníkovi se podařilo dostat se na bratrovo hrdlo a počal ho škrtit. Bratr neměl jiné volby a popadl konvici, která ležela od něj nedaleko, a udeřil úředníka do hlavy. Bylo to celkem třikrát. Tři ohlušující rány. Pečlivě mi popisoval každý detail. Vše si pamatoval do posledního kroku, do poslední nitky.

Zvedl jsem bratrovu hlavu a položil si ji na rameno. Nejvíce se bál, že ho teď bůh nepřijme do svého království, ale já jsem mu donekonečna opakoval, že po smrti budeme všichni kráčet v království nebeském. Já, on, bratr, otec i matka. Všichni společně. Opakoval jsem mu to tak dlouho dokud tomu sám neuvěřil a neusnul.

Druhého rána nás ovšem čekal šok. Moje dvojče počalo také kašlat, stejně jako otec. Dělali jsem se jsme mohli, ale nic nepomáhalo. Nakonec onemocněl i můj nejstarší bratr. Modlil jsem se za ně za oba, ale ani jeden se neuzdravil. Oba umřeli v rozmezí dvou dnů.

Byl jsem zničen. Nevěděl jsem co dělat. Zásoby potravin mi moc dlouho nevydrželi a já musel jít ven. Kráčel jsem dříve tak známou krajinou, nyní mrtvou a zbídačenou. Nikoho jsem neviděl, i když jsem se bedlivě rozhlížel. Možná už byli všichni mrtví, ale to jsem si odmítal připustit. Vešel jsem do sklepa a našel jsem zde pár posledních kousků jídla, které zbyly. Vzal jsem je a vrátil jsem se do domu. Modlil jsem se k bohu celé dny a věřil jsem v jeho milosrdenství, tak pevně jsem věřil, až jednoho večera, když jsem se chystal do postele, jsem se rozkašlal. Popadla mě taková hrůza, že jsem začal obviňovat boha. Strhnul jsem ze zdi krucifix a vší silou s ním mrštil o zem. Poté jsem se sám sesunul k zemi s pláčem.

Nevím, jak dlouho jsem na té zemi ležel, ale náhle mi hlavou bleskla hrozná myšlenka. Postavil jsem se, otevřel jsem okno a zavolal jsem do noci o pomoc ďábla. Chvíli se nic nedělo a já jen slabě zadoufal, že mě možná neslyšel, že můj tichý hlásek nemohl dolehnout až k branám pekla, ale mýlil jsem se. Trvalo to jen chvíli a před chalupou se ozvaly koňská kopyta dopadající na zem a ten hlas. Hlas volající mě ven.

Bál jsem se, ale vyšel jsem. Před chalupou stál ušlechtilý a statný kůň. Takového snad neměl ani sám král, byl čistě černý. Na koni seděl vysoký a šlachovitý muž. Měl na sobě černý kabát, černé kalhoty a velmi kvalitní černé boty sahající mu nad kolena. Temně hnědé vlasy mu volně povlávaly kolem obličeje a lehce se kudrnatili od uší až po ramena, kde byly řádně zastřiženy. Pleť měl bílou, téměř mrtvolnou, nos malý, ale hezký, a rty rudé jako od krve. Nejvíce mě však upoutaly jeho oči, které byly temné jako noc.

Natáhl ruku a pozval mě k sobě do sedla. Nevím proč, ale šel jsem. Pomohl mi se vyškrábat na koně a rychle ho popohnal do cvalu. Ještě naposledy jsem se otočil na zámek, ale v tom mi bylo oznámeno, že jsem posledním živím, který tam zůstal. Kdyby mě nenašel mřel bych hlady.

Jeli jsem dlouho, vlastně celou noc, až k ránu jsme zastavili v jedné krčmě. Slunce ještě nevysvitlo, a tak mi můj zachránce dovolil usadit se a objednal mi jídlo. Všichni tam na nás koukali jako by jsem byli bez hlav. Když jsem se na to svého zachránce zeptal, odpověděl, že lidé už jsou takový. Nemají rádi cizince a proto jim nevěří. Snědl jsem jídlo, které jsem dostal. Byla to výborná omáčka s knedlíkem, taky už jsem měl hrozný hlad. Můj zachránce mě pak odvedl nahoru a do pokoje, který si pronajal na dnešní noc.

Byl to malý, ale útulný pokojíček. Posadil jsem se do rohu a čekal jsem. Můj zachránce zatáhl všechny záclony a pak se na mě otočil. Posadil se na postel, aby jsme si viděli přímo do očí, a spustil. Vysvětlil mi, že moji prosbu ďábel vyslyšel a on že je jeho posel. Mám teď poslední šanci ustoupit. Jestli ustoupím, najde mi hodnou rodinu, která by mě přijala a vychovala, ale pokud ne, vstoupím do ďáblových služeb.

Zabodl jsem pohled do země. Bál jsem se, ale nemohl jsem se zbavit hlodavého pocitu, že zatímco bůh se na mě vykašlal, ďábel mě vyslyšel. Vzhlédl jsem a souhlasil. Můj zachránce se na okamžik zatvářil zklamaně, ale možná to byl jen stín, který mu přelétl přes obličej. Natáhl ruku a přivolal si mě k sobě. Šel jsem, i když zdrženlivě. Můj zachránce si otevřel tepnu na ruce a dal mi z ní pít. Nevím proč, ale napil jsem se s takovou samozřejmostí, jako bych pil z mámina prsu. Trvalo to jen chvíli a já pochopil. Můj zachránce byl upír a já měl být jeho denním strážcem dokud nedospěji. Pak se stanu jeho společníkem ve smrti.

Byl jsem mu věrným pomocníkem a schopným žákem. Cestovali jsem od města k městu. Někde jsme měli práci a jinde jen zábavu. Bylo to jiné. Jiné než cokoliv, co jsem do té doby zažil. Můj zachránce mě naučil znát lidi. Na vesnicích byli k nám ustrašení a vyhýbaví, kdežto ve městech vstřícní a milí. Můj zachránce to vysvětloval tak, že čím více lidí člověk zná, tím snáze pozná další. Ale ať jsem byli, kde jsem byli, všude nám otvíraly dveře především peníze.

Jakmile jsem dospěl k jednadvacátému roku života, můj zachránce mě proměnil. Přijal jsem dar temnot a stal se mu rovným. Vše bylo v pořádku. Roky ubíhali rychle, protože mezi těmi davy lidí jsem měl svého přítele. Nebyl jsem jen nežádoucím cizincem, byl jsem hlavně společníkem na cestách, až do toho osudného dne.

Jednoho dne jsem zastavili v jedné větší vesnici. Bylo zde prázdno a v hospodě sedělo jen pár chlapíků. Posadili jsem se za stůl a nic si neobjednali čímž jsme vzbudili nežádoucí pozornost. Chvíli jsem diskutovali, a pak jsem se vydali na pokoj, který jsme měli jeden dohromady, což byla další chyby. Ty chlápci zezdola nás pozorovali a nedali nám pokoj. Můj zachránce byl obezřetnější než já, a tak zůstal vzhůru. Definitivnímu, ale stejně nezabránil. Vtrhli do našeho pokoje s loučemi a vidlemi a pokusili se nám zabít. Téměř se jim to podařilo.

Probudil jsem se v jedné útulné komůrce. Nade mnou seděla překrásná a drobná blondýnka. Hned prvním pohledem jsem zjistil, že je stejně jako já bytostí noci. Seděla tam vedle mě a otírala mi navlhčeným hadrem čelo. Nemusel jsem ani nic říkat, ona začala. Pověděla mi, že mě lidé společně s mým společníkem předhodili polednímu slunci. Pro mého společníka už bylo pozdě, ale mě se jí podařilo zachránit.

Zotavil jsem se rychle a blížil se den mého odjezdu. Nabízel jsem jí, ať jede se mnou, ale ona odmítla. Tato dívka byla dcerou místního hejtmana. Nevěděl jsem, co na to říct. Do příjezdního hostince přijedou dva upíři a pár opilých chlápků je hned odhalí, kdyžto hned pod nosem nají mladičkou upírku, která se nejspíše zde zrodila a i se zde krmí, a oni o tom nemají podezření. Musel jsem se tomu zasmát. Jak jinak se člověk dívá na známé a na cizí.

Od toho dne jsem cestoval sám. Byly to krušné časy. Dával jsem si velký pozor, jak se chovám, abych opět někoho nepopudil ke správným závěrům. Spával jsem pokud možno jen ve velkých městech, kde cizinci byli na denním pořádku, a tak si jednoho na víc nikdo nevšímal, ale drtili mě ty pohledy. Nikdo se už na mě nepodíval jako na přítele, jenom nějaká ta děvečka na mě občas vrhla příjemný pohled, ale to jen za cílem získat si větší spropitné. Toužil jsem po příteli, po rodině a po citu, ale všechno mi bylo tak vzdáleno.

Jednoho dne jsem cestoval nížinatou krajinou a k večeru jsem se opět usadil v jednom z hostinců. Objednal jsem si pivo, které jsem stejně nepil, ale nenápadně vylíval do květináče za sebou. Když jsem se zrovna chystal do pokoje, přiřítili se do hostince vojáci. Hlasitě obsadili jeden stůl a prolívali hrdlem co se dalo. Bylo mi z nich špatně, a tak jsem odešel na pokoj. Vyklonil jsem se z oka, abych ho zavřel, a v tom jsem uviděl dívku. Byla zavřená v pojízdné kleci dole vedle hostince. Určitě jí hlídali ti vojáci.

Rychle jsem vyskočil z okna a dopadl hned vedle té klece. Ta dívka nebyla zrovna moc hezká, ale vyzařoval z charakter a jistota. Vypáčil jsem zámek a vzal jí do náručí. Nebyla zrovna ve stavu, v kterém by mohla sama jít. Došel jsem ke svému koni a položil jí přes sedlo, poté jsem se do něj vyhoupl a popohnal koně ve slabinách.

Jeli jsme celý den hustým lesem, takže mi slunce nemohlo moc ublížit. K večeru jsem si byl jistý, že už jsem ty vojáky setřásl, a tak jsem sesedl z koně. Až teď jsem si položil otázku, proč jsem to vlastně udělal, snad z osamělosti a nebo z nepřehlédnutelného šarmu té dívky. Musel jsem se tomu pousmát.

Stáhl jsem jí z koně a donesl k blízké studánce. Dal jsem jí napít a ona na mě upřela své tmavě modré oči. Byly nádherné. Pleť měla čistou, rty růžové a tvář jí rámovaly volně se kroutící hnědé lokny. Na sobě měla roztrhaný jezdecký oblek, nejspíše byla z vysokého rodu, což vysvětlovalo tu vnitřní zář, ale i tak byla jasně patrná její plně ženská postava.

Ještě jednou jsem jí dal napít a ona se v mých rukách uvolnila. Poprvé mě oslovila svým šarlatovým hlasem, aby se ujistila, že nejsem voják. Potvrdil jsem jí její domněnku a ona se představila. Byla to princezna Angelika. Princezna vysvětlovalo vše. Její vnitřní kouzlo, honosné oblečení i plnou postavu. Chvíli jsem si ještě povídali a já jsem se jí představil jako cestovatel. Z jisté obavy z její reakce jsem jí neřekl, že jsem nočním tvorem. Ona mi vysvětlila, že po dobytí jejího hrádku, jí unesly lupiči.

Náhle jsem uslyšel, jak něco zapraskalo. Našli nás! Opatrně jsem položil princeznu na zem a vydal jsem se vyčistit nejbližší okolí. Zrovna, když jsem dopil z třetího vojáka, uslyšel jsem za sebou něčí tichý a lehký krok. Dostatečně lehký na to, aby to nebyl muž. Otočil jsem se a byla to princezna. Byla vystrašená a tudíž nehodlala zůstat samotná a vydala se za mnou. Mrtvolu na zemi si naštěstí nijak neprohlížela, a tak jsem byl ušetřen zdlouhavému vysvětlování.

Princezna ukázala někam do dály a vykřikla, že tamto je její strýc. Rychle se k němu rozeběhla. Ještě jsem jí stačil zastavit a stáhnout zpět do křoví. Vysvětlil jsem jí, že to jistě není náhoda, a že je dosti možné, že je její strýc do jejího únosu zapleten. Nechtěla mi uvěřit a křikla na mě, že třeba já jsem jeden z únosců, a že jsem jí osvobodil jen naoko, aby šla dobrovolně kam já chci.

Moje ruce pod tíhou šoku povolily a ona se z nich lehce vykroutila. Vyběhla z lesa a radostně napřáhla ruce ke svému strýci, když jí bokem projela kulka vystřelená někým ze strýcových vojáků. Její strýc se jen usmál a poslal pro ni vojáka, ať jí dorazí. Prý už pro něj nemá žádnou cenu. Hlavní hrad byl dobyt.

Hnulo se ve mě svědomí a já vyrazil jako vystřelený šíp z křoví. Popadl jsem princeznu a běžel jsem s ní tak, jak jsem ještě nikdy neběžel. Našel jsem koně a popohnal ho do trysku. Vojáky jsem setřásl lehce, ale větší starosti mi dělala umírající princezna v náručí. Ještě v čas jsem jí donesl za místní čarodějnicí. Starala se o ní pečlivě tři dny, dokud se její stav nezlepšil a mne zatím poslala do nejbližšího kostela. Nevěděl jsem sice proč, ale jel jsem.

Kostel byl malý, ale starali se o něj dobře. Při vstupu jsem sklopil hlavu a zasedl do poslední lavice. Nevěděl jsem, co mám dělat, a tak jsem vnitřně mlčel. Tu se vedle mě posadil kněz. Vypadal vzdělaně. Pozdravil mě a já si okamžitě uvědomil, že mě přijímá, i když mě nezná. Oplatil jsem mu pozdrav a chvíli jsme mlčeli, až ticho prolomila knězova nabídka na zpověď. Zaváhal jsem, ale nakonec jsem přijal. Vyprávěl jsem mu celý svůj příběh a on jen poslouchal. Když jsem skončil, hluboce se zamyslel a vstal. Požehnal mi a vyzval mě, ať se usmířím s bohem, neboť on je milosrdný.

Chvíli jsem seděl nehnutě a pak jsem pomalu zvedl hlavu. Podíval jsem se Kristu do tváře a uviděl jsem to. Bůh mi odpustil a dal mi poslání, už jsem nebyl tvorem noci. Vyběhl jsem z kostela a běžel jsem za princeznou. Byla již v pořádku díky dobrým kouzlům čarodějnice. Poděkoval jsem a princeznu jsem si odvedl. Zavedl jsem jí do toho kostela, kde jsem byl méně než před hodinou. Položil jsem jí na oltář. Kněz se na mě díval jako na přítele, i když jsem pro něj byl cizincem. Dívka se počala modlit. Modlil jsem se s ní a tu jsem na svém rameni ucítil něčí ruku. Byl to onen kněz a modlil se s námi. V tom momentě něco božského sestoupilo z nebe a vstoupilo to do princezny. Byl to dar. Dar, který jí propůjčil bůh.

Podařilo se nám shromáždit armádu, kterou jsem vedl. Kněz byl s námi a žehnal každému našemu kroku. Do roku a půl jsme dobyli trůn zpět. Princezna na něj hrdě usedla a pojala mě za svého muže. Z kněze se stal arcibiskup. Jeden z nejlepších, které tato zem, kdy spatřila. Princeznin dar pomáhal nadále soudit spravedlivě a konat dle božího přání. Tento dar vstoupil i na naše děti. Víra mi pomohla opět najít cestu a rodinu. Držela nade mnou ochranou ruku. Já už se nikdy necítil jako cizinec a staral jsem se o to, aby se tak necítili ani druzí.
18.01.2013 21:15:35
lili
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one