Není to přímo o upírech. Je to jiný pohled na všeobecný výhlad. Povídka je zdlouhavá a nic moc se v ní nestane, ale tak chtěla jsem po delší době opět něco napsat.
Bylo zrovna jaro a já uslyšela ten křik. Byli jsme zrovna na louce. Slunce svítilo jasně. Byl teplý den a trávu zdobilo rozličné luční kvítí. Louka vedla přes celý kopec, který odděloval les, krajinu tvorů temna, a naši vesnici. Byla jsem tam já, Tomáš a Radek. Hráli jsme si na honěnou. Byli jsme už sice velcí na podobné hry, ale ještě z nás zcela nevymizela dětská hravost. Tomášovi bylo dvanáct, Radkovi devět a mě čtrnáct. Byla jsem již dospělá. Měsíčky mi přišly již loni a to podle zvyku v mé vesnici znamenalo dospělost. Rodiče se již začali dohadovat z dohazovačkou o mých vdavkách. Ještě jsem na to nemyslela. Věděla jsem od matky, co mě čeká. Těšila jsme se na to. Byla jsem dobře vychovaná. Zvládala jsem jednoduché i složitější práce a dokázala jsem poslechnout. Byla jsme si jistá, že ze mě bude dobrá manželka.

Tomáš s Radkem se hnali prostředkem louky. Smáli se a utíkali, já jsem zrovna měla babu. Přiblížili se až moc blízko k lesu a pak přišel ten křik. Propadli se. V tom okamžiku mi snad ztuhla všechna krev v žilách. Nohy mi na místě přimrzly k zemi. Nevím jestli jsem tam stála chvíli a nebo roky. Znovu jsem se rozběhla. Padla jsem na kolena před jámou, do které se kluci propadli. Naklonila jsem se.

,,Jste v pořádku!“ křikla jsem do jámy.

,,Kláro!“ ozvalo se mi v odpověď zděšený hlas. Slunce! Viděla jsem, že na ně svítí slunce. Zatím jsou v bezpečí.

,,Kluci, zůstaňte, kde jste, já jdu pro vás,“ rozkázala jsem klukům. Věděla jsme, kde je vstup do podzemí, všichni to věděli.

,,Ale co když tě dostanou?“ ozval se ještě Tomáš.

,,Neboj, nedostanou,“ přesvědčovala jsem více sama sebe než je.

,,Nemůžeš náš vytáhnout odsud?“ zasténal Tomáš.

,,Nemůžu, nedosáhnu na vás. Až budu dole, postavíš se mi na ramena a vytáhneš se.“

,,Dobře, ale pospěš si.“

Běžela jsem, jak nejrychleji jsem mohla. Bez ohledu na zákazy jsem vběhla do lesa. Byl temný a děsivý, nic v něm nežilo. Nezáleželo na mém rozhodnutí, stejně mě strach přinutil před vstupem do jeskyně zastavit. Musela jsem nohy přinutit, aby se opět rozešly. Krok za krokem jsem se přibližovala k ledabyle uspořádaným kamenům, které podpíraly dřevěné sloupy. Vše bylo zarostlé mechem. Přišla jsem, až k přelomu. Jasně bylo vidět místo, které oddělovalo svět světla a svět tmy. Tenká linie mezi životem a smrtí. Udělala jsem krok a vnořila se do tmy.

Prsty jsme třela o kamennou zeď, abych věděla kudy jít. Několikrát jsem zakopla, ale ještě ani jednou jsem neupadla, vždy jsem dokázala pád včas zarazit. Neviděla jsem. Byla zde úplná tma. Jen někde skrz strop prosakovaly paprsky světla, takže jsem dokázala rozeznat jestli se chodba přede mnou rozdvojuje či ne. Na louku to naštěstí nebylo daleko, a tak jsem dokázala správně udávat směr. Někdy jsem uslyšela slabé zašustění, které nejspíše pocházelo z vedlejší chodby. Vždy jsem se zastavila a ani nedýchala. Šumění přešlo a já mohla pokračovat dál. Krok za krokem pomalu kladeny do vlhké podlahy z kamenů.

Poprvé, když jsem uslyšela ty kroky, byly pár desítek metrů za mnou. Zastavila jsem a ony utichly. Znovu jsem se tedy rozešla. Podruhé byly blíž, ale opět zmizely po mém zastavení. Teprve potřetí, už nebylo v co doufat. Kroky jsem uslyšela přímo za sebou. Jasně jsem cítila, něčí přítomnost. Spodní ret se mi chvěl. Pomalu jsem se otočila.

Stál tam. Byl přesně takový jako podle legend měl být. Byl velmi vysoký tak dva metry. Byl hubený, ale měl svaly. Určitě je měl, jejich obrys byl jasně patrný pod upnutým koženým sakem. Tolik jsem toho mohla vidět v matném světle. Tolik a jeho obličej. Černé vlasy se mu vlnily kolem tváře, až po lícní kosti. Tvář měl bledou. Rty bezbarvé a oči jasně modré. Téměř svítily do toho šera.

Stál kousek ode mě, proto jsem mohla rozeznat tolik detailů. Chtěla jsem utéct, ale on byl rychlejší. Chytil mě za ruku a drsně mě přitáhl ke svému tělu. Dlaní mi překryl ústa, abych nemohla křičet. Druhou ruku mi ovinul kolem pasu, abych neměla sebemenší možnost úniku.

V uších se mi opět vybavovala varování kněze. Bylo to varování před tmou. Tmou hubící a ničící. Chránit se tmy a utíkat před ní. Vstoupit do ní se rovná smrti, protože v ní žijí oni. Sluneční svit je hubí. Jejich oči ani kůže by nesnesly ten jas, protože jsou prokletí. Vystupují za noci. Procházejí mezi domy a číhají. Do domů nesmějí pokud je nepozveš, ale jen hlupák by to udělat. Nemohou říct nic třikrát po sobě. Jsou mrví a živí se krví živých lidí.

Ještě jednou jsem se vzepjala, ale bylo to k ničemu. Držel mě pevně. Zatlačil mě zpátky, aby se mohl opřít o zeď, a tak si získat lepší stabilitu, kdybych se mu chtěla ještě jednou vytrhnout. Trochu uvolnil ruku, kterou mi svíral pas, a vysunul ji výš podél mého těla tak, aby mě mohl vždy pevně zachytit, kdyby jsem kladla odpor. Sevřel mi prso. Naklonila jsem se dopředu, strhnul mě zpět. Z očí mi vytryskly slzy a z úst mi unikl sten, který nedokázala jeho ruka zcela zadusit. Přiblížil se ke mně. Nejdříve jsem si myslela, že mi rozerve hrdlo svými zuby. Jeho ústa ovšem směřovala k mému uchu. Tiše mi do něj zavrčel na znamení nesouhlasu. V tom okamžiku jsem ztratila vědomí. Toto byla ona mez strachu, kterou moje vědomí již nebylo schopno vstřebat.

Probudily mě slabé otřesy. Houpala jsem se. Zprvu jsem nechápala, až jsem otevřela oči. Pohybovala jsem se, nesl mě. Zazmatkovala bych, ale tělo mě nechtělo poslechnout. Nepohnula jsem se. Ležela jsem v jeho náručí a on mě nesl hlouběji a hlouběji do nitra toho jeskynního komplexu.

Pohlédla jsem na něj. Rozeznala jsme v matném světle obrys jeho tváře, ale zbytek byl zahalen ve tmě. Nevěděla jsem, co dělat. Mé tělo zamrzlo strachy a můj rozum na tom nebyl o moc lépe. Přesto jsem se pokusila přemýšlet rozumně.

Kam mě to jen mohl nést. Tito tvorové přeci zabíjejí na místě. Proč mě tedy přenáší? A ještě strašidelnější byla představa na to, kam mě to vůbec nese? Slýchala jsem historky o tom, jak tito tvorové nosí své objeti do svých nor a tam se na nich živí i několik dní. Při této představě mě polil studený pot.

Nesl mě v náručí! Další z myšlenek mi probleskla v mém pozvolna se probouzejícím vědomí. Kdyby mě chtěl jen někam odnést, hodil by si mě přes rameno. Je to daleko pohodlnější a lehčí. Abych byla upřímná, nejsem zrovna lehká. Možná, že mě nese k někomu. Možná, že jsem dar nebo něco podobného. Ovšem tato varianta není o nic lepší.

Zamrazilo mě. Nejspíše si všimnul, že jsem se probudila. Posunul paží tak, že se mi nyní hlava nezakláněla dozadu, nýbrž se opírala o jeho tělo. Z jeho držení jsme vytušila, že chce abych se k němu více přitulila. Zkusila jsem jestli tělo již povolilo. Opravdu! Přitáhla jsem se k němu. Ihned jsem zjistila, proč to po mě požadoval. Jeho ruce se nyní mohly o něco více uvolnit, protože mu moje nová poloha usnadňovala držení mého těla. Znovu mě napadlo se mu vysmeknout.

Nestačila jsem to však udělat, protože v tom momentě, co mně napadla tato myšlenka, rychle zatočil za roh a velmi rychlým pohybem se mnou proskočil nějakým otvorem.

Postavil mě na zem a naznačil mi, že mám jít dál. Byla to úzká chodba, do které světlo neprosvítalo. Byla zde absolutní tma. Hmatala jsem kolem rukama, abych mohla odhadnout jestli do něčeho nemohu narazit. On šel za mnou. Několikrát mě zachytil, když jsem zakopla. Počkal pak, až najdu rovnováhu a opět mě pustil. Jeho dotyky byly velmi drsné, ale nepůsobily vražedně. Nechtěl mě rozsápat, jen přidržet.

Zdálo se mi to a nebo jsem skutečně uviděla slabé světlo. Bylo žluté jako je světlo ohně. Automaticky jsem přidala do kroku. Na konci chodby se mi otevřel pohled na malou světničku. Světnička bylo asi nejpřesnější přirovnání, které bych této jeskyni v jeskyni mohla dát.

Uprostřed bylo rozděláno ohniště. Oheň měl pod sebou spoustu dříví, a tak nehrozilo, že jen tak vyhasne. Kousek od ohně stála konec konců ještě spousta dříví na zatopení, kdyby bylo třeba. Kouř z ohniště musel unikat stropem, ale nevím jak. Ve stropě jsem viděla jen něco podobající se komínu, ale nepřicházelo z něj žádné sluneční světlo. Snad ještě nebyla noc. Mí přátelé – vzpomněla jsem si náhle. Udělala jsem pár kroků dozadu, ale narazila jsem na jeho tělo. Stál za mnou. Mohla jsem se sice otočit a začít se s ním prát, ale na co by to bylo. Určitě by mě přepral. Možná usne a já budu mít možnost odejít. Snad jsou ještě naživu.

Lehce do mě strčil a přešel si sednout k ohništi. Světnička byla kruhového tvaru. Kolem ohniště byly naházeny deky a různé kusy oblečení. Jeden z nich jsem poznala, nebo si to, alespoň myslím, byl to svetr, který se dal starostově dědovi do hrobu. Došlo mi odkud ty věci pochází. Okamžitě jsem švihla pohledem na toho tvora. Seděl tam klidně, pozoroval mě.

Nečekaně mi kývl směrem k větší hromadě oblečení, která ležela na opačné straně ohniště od něj. Pomalu jsem přešla k onomu místu a sedla jsem si. Opřela jsem se o zeď. Byla teplá, což mě upřímně překvapilo. Čekala jsem, že v takové jeskyni bude spíše chlad a vlhko, ale zde nebylo. Nejspíš to tu vyhřál ten oheň. Musel hořet bezustání.

To stvoření se na mě stále dívalo. Nechtěla jsem se na něj dívat, ale nechtěně jsem si ho prohlédla. Tady v tom světle ohně mi byly jasné některé detaily, které mi unikaly v šeru jeskyních chodeb.

Jeho vlasy byly tmavě hnědé ne černé. Tváře měl dosti propadlé, nejspíše delší dobu hladověl. Levou tvář měl poznamenanou hlubokou jizvou. Asi od drápů nějakého zvířete. Se svaly jsem se nespletla, ale jeho tělo jistě delší dobu strádalo. Kalhoty měl otrhané a zašlé špínou. Boty měl z kvalitní kůže. Určitě je někomu ukradl buď mrtvému nebo živému. Byla mu zima. Konečky prstů měl již namodralé. Natahoval se k ohni. Sako mu bylo malé, a tak tímto pohybem odhalil víc ze svých rukou, zápěstí a polovinu předloktí, byly bílé a měl na nich husí kůži. Zvláštní, působilo to tak lidsky.

Celou dobu se díval jen na mě. Děsil mě tím. Pořád jsem nevěděla, co vlastně chce. Nečekaně se pohnul. Oběhl kolem ohně a vrhnul se ně mě. Přimáčknul mě svým tělem ještě více ke skále. Ruce položil tak, že jsem nemohla uniknout. Když si ujasnil, že mě má v šachu, zvednul pomalu pravou ruku a otevřel mi s ní ústa. Udělal to tvrdě. Prohlédl si moje ústa. Trochu zavrčel, když si všimnul, že některé moje zuby nejsou zrovna v nejlepším stavu. Potom mi zvrátil hlavu dozadu, co nejvíce to šlo, aby odhalil můj krk.

Teď mi došlo, co se mnou asi zamýšlí. Neměla jsem být jídlo, nýbrž milenka. Pokusila jsem se vzepřít, ale nenechal mě. Váha jeho těla byla až moc silná. Zabořil nos do mého krku a mých vlasů, aby nasál mou vůni a zapamatoval si ji do budoucna. Opět mi vytryskly slzy. Posunul se níž, očichával mě. Bylo mi to velmi nepříjemné. Cukala jsem s sebou, ale s každým mým odporem přišel jeho tvrdší útlak. Nemohla jsme se, ale přestat bránit. Jeho dotyky mi byly nepříjemné. Působil mi již modřiny, jak pevně mě svíral. Bolelo to, dýchání bylo stále složitější. Vykřikla jsem bolestí.

V jeho očích se mihl strach. Okamžitě mi přikryl dlaní ústa a pevně mě přitlačil ke zdi. Svá ústa přiblížil k mému uchu a slabě zašeptal: ,,Musíš být potichu.“

Vyrazil mi dech. Umí mluvit? On umí mluvit? Musel zaregistrovat moje zmatení. Pomalu jsem se přiblížila k němu, k jeho uchu a slabě jsem zašeptala: ,,Rozumíš mi?“

Chytil mě za ramena a opět mě přitlačil ke stěně. Zlostně při tom zavrčel. Poté se přiblížil a zašeptal: ,,Nemluv!“

,,Pomoz mi,“ zaprosila jsem trochu hlasitěji než bylo v jeho libosti. Chytil mě za ramena a silně stiskl. Mělo to být varování, abych byla zticha.

Udusila jsem v sobě sten a podívala jsem se mu do oči. Jak nejtišeji jsem mohla, jsem šeptla: ,,Prosím, pomoz mi.“

Jeho stisk povolil. Narovnal se a umožnil mi tím zplna se nadechnout. Poprvé spustil svůj zrak ze mě a zahleděl se do země. Vypadal ustaraně, nejspíše přemýšlel.

,,Prosím, nežádej to po mně,“ zašeptal naléhavě, když konečně zvedl hlavu, ,,já jsem už tak dlouho sám. Potřebuji tě. Prosím, skus to se mnou.“ Objal mě. Tentokrát něžně. Dával si pozor, aby mi neublížil. Hlavu měl položenou na mém rameni. Uslyšela jsem sten a ucítila na kůži mokré slzy. Pohladila jsem ho po vlasech. Měl tak hladké vlasy. Zabořila jsem do nich prsty. Snad mě zmátl ten vzhled, jeho hlas a ty dokonalé vlasy. Byl to člověk. Byl jiný, trochu zmrzačený, odloučený od společnosti, kterou jsem znala, ale byl to člověk. Nebyly to nestvůry, byly to lidé. Nebyli zvyklí na slunce, proto se mu vyhýbali, jak to dělá každý, když je dlouho ve tmě a oni byli ve tmě věčně. Nevím, co je nutilo pít naši krev, možná pomsta, zvyk a nebo nutnost, ale byli to lidé.

,,Slibuji ti, že tu s tebou zůstanu, ale musíš mi pomoct. Moji dva kamarádi se propadli na louce. Proto jsem sem přišla,“ svěřila jsem se.

Zvedl hlavu a zadíval se na mě překvapeně: ,,To už budou mrtví.“

,,Prosím, zkusme to alespoň,“ zaprosila jsem. Chytila jsem ho za ruku a něžně jsem ho po ní pohladila jako bych hladila milence. Měl nelidské ruce bledé s vystouplými žílami. Nehty měl dlouhé a nebezpečně vypadající. Připomínaly mi spáry.

Přikývl.

Vedl mě jeskyní. Už dávno jsem ztratila pojem o tom kolikrát jsme zabočili. V šeru jsem viděla jen obrysy. Několikrát jsme zastavili. Nejspíše proto, že kolem procházel nějaký jiný tvor stejného druhu jako byl on. Vždy mě přitiskl ke stěně a chránil mě vlastním tělem, kdyby něco. Líbil se mi jeho ochranitelský pud nebo jsem se jen začala přesvědčovat, že zůstat s ním nebude, až tak špatné. Přemýšlela jsem také o Tomášovi a Radkovi. Možná měl pravdu a oni jsou mrtví, co pak. Uvidím jejich mrtvá těla a to bude vše. Strávím věčnost zde s myšlenkou, že jsem je nedokázala zachránit. A nebo tam již nebudou, lidé z vesnice je stačili zachránit. Možná jsem měla běžet do vesnice pro pomoc, ale na podobné úvahy je již pozdě.

Zabočili jsme do další chodby. ,,Nemožné,“ zašeptal tvor. Stáli tam Radek s Tomášem v záři slunečního světla, která přicházela dírou, kterou se propadli. Choulili se k sobě a byli potichu. Báli se.

Rychle jsem k nim přiběhla. Tvor nás pozoroval z bezpečného odstupu.

,,Kláro,“ oslovil mě Radek. Dala jsme si prst před ústa a naznačila jsem jim, že mají být zticha. Uposlechli.

Nejdříve si mi na ramena stoupnul Tomáš. Zachytil se a vyšplhal nahoru. Poté si mi na ramena stoupnul Radek a tomu nahoru pomohl Tomáš. Natahovali se po mě a snažili se mě také vytáhnout, ale nešlo to.

,,Pozdravujte ode mě rodiče. Budu v pořádku,“ rozloučila jsem se s nimi a ustoupila do tmy. Volali mě jménem, ale já nemohla uposlechnout. Kdybych se po nich natáhla, ten tvor by mě s nimi ihned strhnul zpět do tmy a tentokrát by nebyl tak shovívavý.

Odvedl mě zpátky do světničky. Posadila jsem se opět k ohni. Zde bylo teplo. Dal mi jasně najevo, že mám zůstat zde a být potichu. Kdyby mě našli ostatní tvorové, nejspíše by mě ihned zabili. Večer odešel. Vrátil se o několik hodin později. Nejspíše se šel nakrmit. Ulovil nějaké zvíře, snad to bylo zvíře, a vypil z něj krev. Přinesl mi jablko. S chutí jsem ho snědla, měla jsem již hlad. A ještě něco. Byl to malý prstýnek. Nevím, kde ho vzal. Nejspíše z nějakého hrobu. Nasadil mi ho a bylo zpečetěno. Byla jsem vdaná.
18.01.2013 21:18:25
lili
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one