Můj nejslavnější den

 
Když jsem se konečně probudil, bylo už slunce vysoko. Slyšel jsem, jak to mezi stany šustilo a několik nedočkavců si zřejmě zkoušelo své zbraně na placu kousek od stanů. Vstal jsem a protáhl si ztuhlé svaly. Necítil jsem strach, spíše obavy. Pečlivě jsem složil svou přikrývku a položil jí zpět na lůžko. Chvíli jsem ještě uvažoval, ale spíše jsem si jen nechával volně probíhat myšlenky hlavou. Nakonec jsem to už nevydržel a vyšel jsem ze svého stanu.
Venku už vše žilo. Kousek od mého stanu si u ohniště několik mužů brousilo své zbraně a na opačné straně někteří dojídali co zbylo od večeře. Zvolna jsem se rozhlédl po táboře. Bylo zde hlučno, ale prázdno. Chyběl mi tu smích pobíhajících dětí a hlasitě ševelící ženské vykonávající některou z řady domácích prací. Zhluboka jsem se nadechl a pokusil jsem se uklidnit. Nebe bylo klidné a to bylo dobrým znamením.
,,Dobré ráno Dagosi,“ udeřila mě něčí silná ruka do zad.
,,Ono je ještě ráno,“ otočil jsem se na svého nejlepšího přítele Tsevora. Byl už oblečen do kožené zbroje a meč měl pečlivě připoutaný k pásku. Jeho černé dredy se mu volně a ledabyle pohupovali kolem obličeje z části vedeny divokým větrem a z části burcovány jeho ustavičnými cuky v pravé líci způsobenými nedávným zraněním. I přes nastávající bitvu byli jeho hnědé oči klidné, a jak oázy klidu se ukrývaly v tmavé větrem a sluncem ošlehané tváři.
,,Už dávno ne, ale nechali jsem tě spát,“ usmál se Tsevor a toužebně se zahleděl do krajiny sem tam se objevující mezi stany.
,,Po smrti se ještě vyspím,“ pokusil jsem se o žert, ale vyzněl nejspíše dosti nemístně, ,,kdy přijdou?“
,,Běžci říkají, že za tři až čtyři hodiny,“ odpověděl Tsevor a v jeho očích se objevil náznak chmuru.
,,To není moc času,“ sevřel jsem pevně rty, ,,kolik jich bude?“
,,Hodně. Běžci mluvili o osmi sekgilích,“ povzdechl si Tsevor.
,,To je hodně. Až to přežijeme, zvu tě na gábl,“ usmál jsem se na Tsevora, ale jako odpověď mi přišel jen chabý a zničený úsměv.
,,Tsevore! Dagosi!,“ ozvalo se za námi mladistvé a radostné zvolání, když jsme se s přítelem otočili, uviděli jsme Redasa. Mladého, sotva odrostlého, chlapce, který se k nám řítil s velkým mečem v ruce. Všichni věděli, kde ten meč sebral. Byla to pozůstalost po jeho otci, dobrém bojovníkovi a výborném kováři. Zemřel při výpravě před osmi lety a jediné co po sobě zanechal byla žena, osm dětí a tento meč, který zdědil nejstarší syn, Redas.
,,Kam se tak řítíš? Nech si svou energii na krvelačné,“ usmál se Tsevor a poplácal Redase po zádech, když se celý udýchaný zastavil vedle nás.
,,Dnes jich zabiji dobrých třicet… ne padesát,“ usmál se Redas s nerozvážným a neznalým pohledem.
,,Ty můžeš být rád pokud dnes nikdo nezabije tebe,“ opravil jsem ho, ale v tom jsem si povšimnul Tsevorova kritického pohledu a sklopil jsem zrak studem. Možná Redas zrovna prožíval poslední hodiny svého života, bylo nesprávné mu je kazit našimi chmury.
,,Schoval jsem pro nás něco k jídlo,“ prohlásil Redas rozjařeně, ,,máte hlad?“
,,Jako vlci,“ usmál se Tsevor a děkovně poplácal Redase po hlavě a všichni tři jsme se vydali do Redasova stanu.
Uznale musím říct, že to, co pro nás schoval bylo výborné hovězí a ještě neztvrdlý chléb, což nebylo vůbec lehké při tolika hladových a nedočkavých krcích kolem. Pojedli jsme a příjemně jsme si pohovořili v zátiší, které nám stan poskytoval a poté jsme se vydali procvičit se na pole. Tsevor se ještě pokoušel do Redasovi hlavy rychle dostat co nejvíce chvatů a neočekávaných výpadů, které mu mnohokrát při bitvě zachránili život a věřil, že by mohly Redasovi posloužit zrovna tak. Já jsem seděl vedle na skalce a díval jsem se do dáli. Chvílemi jsem si nabrušoval meč a chvílemi jsem zkoušel, jak sviští vzduchem, když se s ním pořádně rozmáchnu, až jsem si všimnul v dáli přibližujícího se mraku. Byl to temný mrak blížící se po zemi a nemilosrdně ničící vše co mu stálo v cestě. Zalekl jsem se a nechtěl jsem být první, který to oznámí, a tak jsem sklopil hlavu. Chtěl jsem zmizet, utéct, ale na to bylo již pozdě. Zbaběle jsem zabodl oči do země a čekal. Nečekal jsem nijak dlouho, za pár chvil se ozval Redasův rozjařený hlas svolávající všechny vojáky k boji.
Zvedl jsem hlavu a podíval jsem se mu do očích. Čišela z nich radost a nedočkavost, taková mladistvá naivita. Na okamžik se můj pohled stočil a střetnul se s pohledem Tsevorovým. Byl v něm vidět osudový strach a ještě něco, co jsem pochopil až po letech. Byl to vševědoucí a moudrý pohled starého muže, kterým Tsevor bezesporu byl. Pohled říkal, že pochybím a neudržím svou odvahu a odhodlání držet zpříma, že se zaleknu a opět sklopím hlavu do písku, ale to mělo teprve přijít.
Netrvalo to ani hodinu a všech osm nepřátelských sekgilí se seřadilo na palouku pod horou, kde jsme tábořili my. Hodlali jsme zůstat na místě, protože výstup na horu by mohl nepřátele alespoň trochu zbrzdit, i když naše šance při počtu necelých tří sekgilí byly opravdu nízké, skoro žádné.
Naši vojáci se také připravili k bitvě a vyčkali povelu. Bylo ním zatroubení na velký černý roh, který drželo asi dvacet mužů z nepřátelských řad, tak byl velký. Bylo to dlouhé a táhlé zatroubení, které mi div nezastavilo krev v žilách, a po něm se daly nepřátelské šiky do pohybu. Ze zadu přiběhli do předních řad lučištníci a počali nás odstřelovat svými šípy. Vždy v pravidelných intervalech se k nebi zvedly nicotné krůpěje čárek, aby se pak zuřivě stočili k zemi a jako hrozný drak dopadly svou údernou silou na naše muže. Zezačátku jsme všichni drželi své štíty zpříma, ale časem se naše svaly unavily a ruce povadly a našimi štíty se pomalu, ale jistě probojovávala smrt. Někdy se nějakému lučištníku podařilo vystřelit, tak dychtivý šíp, že prokličkoval našimi pečlivě seřazenými zdmi štítů a zabodl se do těla nějakého z mužů, to pak vyvolalo strach a povolilo odhodlání mužů, kteří stáli vedle něj. My jsem lučištníky neměli, náš kmen umění vystřeleného dřeva neovládal.
,,Tsevore teď,“ zakřičel jsem na svého přítele a upozornil ho, že je čas na naši tajnou zbraň, ale ten se nenechal ovládnout strachem, tak jako já, a udržel si chladnou hlavu.
,,Podívej,“ přitáhl si mě blíže k tělu a ukázal prstem na lučištníky. Až teď jsem si toho všimnul. Lučištníci vždy předešli první řadu vojáků, aby vystřelili dávku šípů, a poté první řada vojáků předešla před lučištníky a skryla je za svými štíty dokud si opět nepřipravili luky k střelbě. Tak se s každým výstřelem nepřátelé přibližovali k hoře. Pro nezaujatého pozorovatele nepostřehnutelné, ale pro bedlivého diváka rozhodující.
Tsevor počkal ještě několik výstřelů a pak dal povel mužům. Ti odkryly kotle, které schovávali pod štíty a těly, aby je nepřítel nespatřil dříve než nadešel ten pravý čas, a vylili je. Z hory se svalila lavina ničivé a vražené vody, která zalila naše nepřátele. Tah vyšel. Dobré dvě sekgilie byly zničeny.
Náš kmen slavil, ale nepřítel nebyl podobného smýšlení. Odhodil šípy a vše co zpomalovalo jeho postup a začal šplhat po skalách za námi. Teď přišel rozhodující čas. Rozlehlý mrak přeplněný vojáky v černé silný zbroji se řítil na nás. Vše jim šlo z cesty a oni se jako smrtelná pohroma řítili vpřed. Bez bojovného pokřiku a řinčení zbraní, jediné co je doprovázelo byla lačnost v jejich očích. Lačnost po čerstvé krvi, naší krvi.
Tsevor s ledově klidným pohledem zvedl svou ruku a chvíli počkal. Našimi řadami proběhl rychlý vzdech napětí, strachu a nedočkavosti. Tsevor máchnul rukou a naše řady se dali do pohybu. S zuřivostí a vervou nám vlastní jsme se vrhli do boje. Mladíci nedočkaví boje běželi v prvních řadách a jak lehká pírka popadali na meče našich nepřátel. První tři řady byly zdecimovány během chvíle, ale nemohli jsme ustoupit. Museli jsme zůstat a bojovat. Se strachem jsem se zastavil a čekal. Nepřátelé postupovali rychle a jistě, ještě pár kroků a byli u mě. Ještě pevněji jsem uchopil svůj meč a ohnal jsem se po vysokém muži v černé zboji přede mnou. Jednou ranou jsem mu usekl hlavu a on padl na zem mrtví. Nepocítil jsem žádnou útěchu jen větší strach, ale nebyl čas k přemýšlení. Rychle jsem opět zvedl svou ruku a ohnal jsem se mečem po protivníkovi vedle mě. I tentokrát jsem ho srazil první ranou. Postupoval jsem tak dál. Nebyla to moje první bitva, a tak jsem mohl využívat svých dřívějších zkušeností, ale nevrhal jsem se bezhlavě do nebezpečí, na to jsem měl až moc velký strach. Zarazil jsem svůj meč do srdce dalšího z protivníků, ale když padl k zemi naskytl se mi hrůzný pohled. Za vojákem, kterého jsem zrovna skolil stál jezdec. Seděl pevně a hrdě na svém velkém a mohutném zvířeti. Z jeho meče odkapávala krev a i přes helmu jsem uviděl jeho rudé oči prahnoucí po krvi. Pomalu otočil hlavou a spatřil mě. Strach mě ovládl, už jsem se nemohl ani pohnout. Silně pobídl svého koně ve slabinách a ten se rozcválal směrem ke mně. Jen jsem tam tak stál a čekal. Nemohl jsem se pohnout a nemohl jsem myslet, strachem jsem zkameněl. Jezdec se blížil ke mně s mečem připraveným jednou ranou mi srazit hlavu. Zavřel jsem oči a čekal, ale v tom se to stalo. Rychlý stín se mi mihnul na víčkách a já oči opět otevřel. Spatřil jsem Tsevora, jak sráží jezdce z koně a již na zemi mu zaráží meč do krku. Okamžitě jsem se k němu rozeběhnul, ale věděl jsem, že je pozdě. Jezdec s posledních sil vytáhl ze svého brnění nůž a zarazil ho Tsevorovi do boku. Přiběhl jsem k němu a on už jen ležel na zemi. Z posledních sil stačil zašeptat: ,,Ochraň je, veď je.“ A vydechl naposled.
Nevím, jak se to stalo, ale sebral jsem se ze země a popadl svůj meč. Pohltila mě nevídaná síla a zatlačila mou zbabělost. Z úst se mi vyrval bojovný řev a já vedl svůj kmen. Nepřátelé mi padali pod rukama a já nevnímal nic. Snad jsem to nebyl ani já.
Popadl jsem kus zlomeného oštěpu ze země a hodil ho na zvíře, na kterém seděl jeden z jezdců. Zvíře zahřálo a svalilo se na zem. Přeběhl jsem tu krátkou vzdálenost mezi námi a cestou se mi podařilo setnou několik nepřátel. Když jsem doběhl ke zvířeti uviděl jsem ladnou postavu, která se sbírala zpod koně. Napřímila se a já poprvé uviděl jednoho z krvelačných bez helmy. Byla to žena, asi šestnáctiletá. Dlouhé hnědé vlasy jí vítr rozevlával za zády a její rudé oči zářily z velkých jamek. Pleť byla čistě bílá jako mrtvá a z rudých rtů vyčnívali dva ostré špičáky. Svalnaté a silnější tělo jí pokrývala černá zbroj a v ruce držela ostrý jeden a půl ruční meč.
Žena se rychle otočila a já měl co dělat, aby jsem vykryl její útok. Bylo to jako by do mě udeřil blesk. Byla neuvěřitelně rychlá. Bojovali jsme dlouho, ale nakonec jsem to byl já, který padl. Rozhlédl jsem se po kraji a zjistil jsem proč si se mnou tak hrála. Byl jsem poslední, bylo dobojováno a my jsme prohráli. Žena se napřímila a arogantně pronesla: ,,Skloň se a dej mi ze sebe napít a já tě nechám jít.“ Posměšně jsem se ušklíbl a odplivl jsem si jejím směrem. Okamžitě mě někdo udeřil něčím tvrdým do hlavy a mě zaplavila tma.
Probudil jsem se v černé a rozlehlé místnosti. Byl jsem zde společně se všemi co přežili. Po pravé ruce mi seděl Redas a otíral mi tvář kusem namočeného hadru. Posadil jsem se, ale zatočila se mi hlava, a tak jsem musel zůstat chvíli bez hnutí. Nikdo nemluvil a já jsem nechtěl toto ticho porušit. Vše podstatné už bylo řečeno. Prohráli jsem.
Dveře do místnosti se otevřeli a vstoupilo asi čtyřicet vojáků v černé zbroji. Někteří z nich si vybrali svou potravu hned na začátku, ale jiní si dlouho nemohli vybrat a s lačnými pohledy procházeli místnosti sem a tam.
U Redase se zastavila jedna menší postava. Byla to malá blondýnka s červenýma očima a srdcovým obličejem. Sehnula se k němu a podívala se mu přímo do očí. Na chvíli se ani jeden z nich nepohnul a pak ta dívka otevřela svá ústa a natočila se k Redasově krku. Vykřikl jsem, ale ihned jsem byl nejbližším vojákem přitlačen k zemi. Díval jsem se na Redase a viděl jsem, jak umírá. Ten, co mě přitlačil k zemi se napjal a odkryl své ostré špičáky. Nadechl se a chystal se zakousnout do mé krční tepny, ale v tom ho něco odtáhlo. Byla to ta hnědovlasá žena, s kterou jsem bojoval.
,,Toho ne! Mám s ním jiné plány,“ vykřikla žena a sehnula se k někomu, kdo seděl hned vedle mě. Byl mi velice podobný. Žena se mu s lačným pohledem zakousla do krku, ale dívala se přitom na mě. Pohledem klouzala po mém krku a pila z toho chudáka, kterého držela v objetí. Nevím, jak dlouho to trvalo, ale nakonec ho pustila. Slastně se olízla o opustila místnost společně se svými druhy.
Několik dní nás ještě nechali v té místnosti. Občas nám dali i něco k jídlu a každý den se někdo z nich přišel nakrmit, ale ona mezi nimi nebyla. Nakonec nás zbylo jen pár asi dvanáct. Vyhnali nás ven a jeden z krvelačných nám vysvětlil pravidla „nové hry“. Měli jsem běžet po jednom a oni po nás stříleli šípy. Pokud se nám podařilo doběhnout za červený praporek, byli jsem volní a mohli jsem jít, kam jsem chtěli.
Běžel jsem jako osmý. Přede mnou to, ale nikdo nedokázal. Zhluboka jsem se nadechl a otočil jsem se ke střelcům. Jedním z nich byla ona hnědovláska. Otočil jsem se zpět k trati, maximálně jsem se soustředil a vyběhl jsem. Běžel jsem, jak rychle jsem mohl. Nedíval jsem se na střelce ani na šípy. Sledoval jsem trať a kličkoval jsem. Několikrát jsem byl málem zasažen, ale nakonec jsem to dokázal a padl jsem za červený praporek.
,,Jsi volný,“ ozval se z dáli něčí hlas a já se jen zhluboka zasmál. Zvedl jsem se ze země a udělal jsem přesně pět kroků než mi zády projela prudká bolest a já padl k zemi. Z hrudi se mi linuly proudy krve a s ní ze mě odcházel život. Uslyšel jsem za sebou kroky a dohadující se hlasy. Jeden z nich byl její.
,,Rozrušil jsi mě. Nevěděla jsem, že tam stojí,“ křičela hnědovláska.
,,Je to jen člověk,“ ucedil nějaký mužský hlas pohrdavě.
,,To je jedno. Dali jsme slib,“ ozvala se opět hnědovláska podrážděně a sehnula se ke mně k zemi. Otočila mě k sobě a s lítostivým pohledem pohlédla na mou ránu. Obkroužila jí rukou a zavrtěla hlavou.
,,Omlouvám se,“ zašeptala hnědovláska a muž za ní si odfrkl.
,,Slíbila si mi život,“ vysýpal jsem.
,,Já vím a splním to. Jestli chceš dám ti dar věčného života,“ pohlédla mi do očí čistě.
,,To nemyslíš vážně,“ vykřikl muž, ale blondýnka, která zabila Redase a teď stála za ním, ho zadržela položením ruky na rameno.
,,Chceš říct věčné smrti,“ opravil jsem jí.
,,Vyber si, už nemáš moc času,“ pohladila mě hnědovláska po tváři.
,,Udělej to,“ zažádal jsem a hnědovláska se ke mně sehnula s vědoucím úsměvem. Muž za ní protočil oči v sloup a blondýnka se na mě usmívala milým úsměvem. Ucítil jsem krátké kousnutí na krku a pak silný tah, jak ze mě byla vysávána krev. Tlak přestal a byla mi nabídnuta krev z ženina zápěstí. Těžko se vysvětluje co bylo potom, ale bylo to něco mezi euforií a naplněnou vášní s tím spojenou a poté přišla smrt.
Probudil jsem se v tmavé, ale útulné místnosti. Bylo tam teplo a klid. Slyšel jsem dříví praskat v krbu a prožíval jsem spoustu pocitů, které jsou nevysvětlitelné pro někoho, kdo je nikdy nezažil. Vedle u masivního stolu seděla hnědovláska a něco zapisovala.
,,Konečně si se probudil,“ usmála se hnědovláska, ,,jak se jmenuješ?“
,,Dagos,“ odpověděl jsem.
,,Tak teď už ne. Vymysli si jiné jméno,“ přikázala mi hnědovláska, ,,a běž se umýt. My jsme čistotní. Samathan tě tam odvede.“ Nevěděl jsem sice proč se mám jít umýt, když jsem se myl minulý týden, ale poslechl jsem. U dveří na mě již čekala známá blondýnka, ale ještě než jsem stačil za sebou zavřít zeptala se mě ještě hnědovláska: ,,Není něco, co mi chceš říct?“ Dívala se ně mě pronikavým pohledem, ale já jen zavrtěl hlavou na znamení, že ne.
A to byl můj nejslavnější den. Den, kdy Dagos zemřel a odnesl si s sebou do hrobu tajemství svého kmene. Tajemství o přežití žen a dětí, kteří unikly, zatímco muži bojovali na život a na smrt, aby zdrželi nepřátele.
 
16.06.2011 14:11:43
lili
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one