Možná nebude tak dobrá, ale je jedna z mých nejoblíbenějších.
Ještě jednou jsem pohladila svého hnědáka po hřívě a poplácala ho po krku, aby šel klidně dál. Přede mnou se otvírala brána do Aleaxie, hlavního města současné nejsilnější lidské říše. Vždy jsem se cítila značně ne svá, když jsem vstupovala na lidské území. Čím více lidí, tím větší hrozba prozrazení pro mne. Mohlo se stát cokoliv. Nějaký kněz mě mohl omylem pokropit svěcenou vodou, někdo mi mohl ukrást můj ochranný amulet proti slunci a nebo jsem mohla narazit na známého. Jakákoliv z těchto možností a mnohé další mě držely ve střehu. Projela jsem zlatou bránou zdobenou rubíny a vydala jsem se do postraních uliček města. Náměstí by pro mě v tuto denní dobu bylo až moc nebezpečné. Zahnula jsem ještě párkrát a davy lidí se zmírnily do občasných hloučků. Po paměti jsem nalezla mně známou stáj. Sesedla jsem z koně, párkrát ho poplácala na rozloučenou a podala uzdu muži, který se mi o koně postará, společně s pár zlatými mincemi, zbytek dostane, až se pro koně vrátím.

Vydala jsem se prohlédnout si město. Šla jsem pomalu, nebylo kam spěchat, a vtom jsem si to uvědomila. Upír! V městě byl i jiný upír než já. To sice nebylo neobvyklé a toto bylo město bez vládnoucí kasty, takže jsem nepotřebovala povolení pro vstup, ale i tak mě čekalo důležité rozhodnutí: setkat se s ním či nesetkat se s ním. Pevně jsem sevřela rty k sobě a rozhodla jsem se pro setkání. Zatočila jsem do postraní uličky a počkala si, až mě cizinec najde. Nečekala jsem dlouho a dočkala jsem se příchodu tajemné postavy v černé kápi. O to větší překvapení bylo, když postava sejmula kápi a já pod ní rozpoznala tvář svého dlouholetého přítele Enriqua. Enriqo byl asi sto osmdesát centimetrů vysoký, statný muž. Černé vlasy měl elegantně sestříhané do mikáda a stažené do úhledného culíku. Byl snědé pleti, kterou zvýrazňovaly jeho hnědé oči, velké uši, nos a rty a sněhově bílé zuby. Po rychlém pozdravu jsme se rozhodli společně se vydat do místní krčmy pro nadpřirozené bytosti.

Krčma sídlila ve sklepě jednoho z kamenných domů v chudinské čtvrti. Přesto to byla hezká a elegantní krčma. Sedačky byly pohodlné a měly hedvábné polstrování, stolky byly vyřezávané z kvalitního a vzácného dřeva. Vzadu stál velký bar s nekonečným výčtem alkoholických i jiných nápojů a za ním hostinský. Od vidění to nemohl být člověk. Typovala bych incubus, ale nejsem si tím jistá.

Mým velkým překvapením bylo, když jsem se podívala k stolku napravo a uviděla zde Maria. Vysokého, světlovlasého upíra s překrásným obličejem a jasně zelenýma očima. Byl světlé pleti a velmi mužné postavy. Okamžitě jsem si k němu přisedla a Enrique šel hned za mnou. Z jejich pozdravu jsem ihned pochopila, že o své přítomnosti v tomto městě již dávno vědí a dokonce se záměrně drží pohromadě.

,,Pánové,“ oslovila jsem je tedy dohromady hned po zdvořilém přivítání se s Mariem, ,,vy ode mě něco potřebujete, nemýlím se?“

,,Co kdyby jsme to probrali při tanci?“ ozval se v odpovědi Marius a po mém krátkém přikývnutí mě už táhnul na parket následován Enriquem.

,,O co se tedy jedná?“ zeptala jsem se znovu, když si Marius obtočil svou ruku kolem mého pasu a lehce mě nechal se zhoupnout blíže k jeho tělu.

,,Slyšela jsi už o zdejší princezně,“ zašeptal mi do ucha znenadání Enrique a nechal Maria, ať mě roztočí a pošle směrem k němu. Padla jsem mu do náručí a Enrique si mě přitáhl, jak nejblížeji uměl.

,,Je údajně velmi krásná. Hledají jí manžela, zdědí velkou říši,“ odpověděla jsem na otázku. Marius se ke mně přiblížil zezadu a položil své ruce na mé boky a zvrátil mi hlavu dozadu na jeho rameno.

,,A je ještě panna,“ dodal Marius a vášnivě mě políbil.

,,Myslím, že už vím o co vám dvou jde. Chcete její krev,“ odtušila jsem z jejich až moc příjemného chování. Enrique si mě stáhnul zpět k tělu a zvedl mě tak abych si mohla obtočit nohy kolem jeho pasu.

,,Přesně tak,“ usmál se Marius a pomalu mě nakláněl, až jsem mu sama přepadla do náručí.

,,Máte plán?“ bylo to šílené, ale něco na tom nápadu mě začalo lákat.

,,Ano a velmi dobrý,“ odvětil Enrique a sklonil mi hlavu tak, aby mě mohl políbit. Mario si mezitím pohrával s mým tělem.

,,Tak klid,“ ozval se hostinský, ,,buď běžte na pokoj a nebo toho nechte!“ Mario se na mě upřeně podíval a poté se zeptal hlasem plným nenaplněné vášně: ,,Půjdeme na pokoj.“ Vyprostila jsem se z jejich obětí, i když mě to stálo spoustu přemlouvání.

,,Ne. Sejdeme se u paláce. Dnes po setmění?“ nevím proč jsem to řekla, museli ve mě vyvolat zájem. Spatřila jsem, jak v nich zažhnul plamen radosti.

,,Budeme připraveni,“ odpověděl mi okamžitě Mario a už se otáčel ke svému příteli připraven oslavovat.

Já jsem se vypravila do ulic, musela jsem si ještě vyřídit věci, které jsem sem vyřídit přijela.

Jakmile se setmělo, všichni jsme už stáli u paláce. Enrique, který umí ovládat vzduch, odlákával pozornost stráží. Já, která jsem uměla poslouchat myšlenky, jsem dávala pozor, aby stráže něco nenapadlo a Mario, který uměl mistrně svádět, se měl proplížit do pokojů princezny.

Nádvoří zdolal s obratností kočkovité šelmy, ale u samotných zdí paláce se zarazil. Byly ze zlata a po zlatě my lézt neumíme. Rychle se otočil na Enriqua a já vycítila jeho myšlenku. Enrique použil své moci a dostal ho do příslušného balkónu. Já jsem bedlivě četla myšlenky a z pouhé zvědavosti jsem si nechala k uším dorazit i ty princezniny. Byla zmatená, když uviděla toho nádherného muže, jak stojí na jejím balkóně. Přistoupil k ní a šeptal jí sladká slova, opíjel jí svým šarmem a nechal pomalu klesnout na sametovou postel. Tam ji celou omámenou políbil. Krátká bolest a pár kapek krve steklo do připravené dózy. Pak ještě vášnivý polibek jako díky a na rozloučenou.

Upozornila jsem Enriqua, že má dávat pozor a opět snést Maria k zemi. Jakmile však došlápl, uslyšela jsem nebezpečnou myšlenku. Byli jsme prozrazeni. Nejspíše nás nešťastnou náhodou spatřil nějaký strážný. Upozornila jsem své společníky a všichni jsme tryskem vyběhli z paláce. Mario hodil jednu dózu s krví mě, jednu Enriquovi a jednu si ponechal. Běželi jsme rychle, zahnula jsem.

,,Co to děláš?“ křikl na mě varovně Enrique.

,,Musím pro svého koně,“ vysvětlila jsem jim spěšně a ještě přidala do kroku. Zahnula jsem do příslušné uličky a vyrazila příslušná vrata. Stál tam a díval se na mě jako bych se zbláznila. Rychle jsem se vyhoupla do sedla a popohnala koně k běhu. Sotva jsem však vyjela ze stájí uslyšela jsem ten příval myšlenek. Nechala jsem svého koně vyšplhat na vyvýšené avšak zapadlé nádvoříčko a rozhlédla jsem se do krajiny za hradbami. Bylo tomu tak, na město táhli skřeti. Na chvíli jsem zpanikařila, ale rychle jsem se uklidnila, musela jsem. Na odchod z města již bylo pozdě, hradby byli zavřené a vojáci stáli na ochozech. Stejně je porazí, město už teď bylo mrtvé. Popohnala jsem koně do cvalu, zbývalo jediné místo.

Vtrhla jsem i s koněm do krčmy pro nadpřirozené bytosti. Jak jsem předpokládala, byla prázdná. Všichni byli lépe informováni než a já vypadli včas z města. Naštěstí měla dost velký vchod, takže to bylo možné. Seskočila jsem z koně až u baru a rychle jsem se vrhla za bar. Vyházela jsem všechny věci z poliček v baru, až mi v ruce zůstal velký koš s nápisem ztráty a nálezy. To jsem hledala. Postavila jsem se a položila ho na pult. Byl velký a plný, což mi dávalo naději, že naleznu to, co hledám. Vytáhla jsem pár očarovaných dýk, několik otrhaných klobouků a malou lahvičku s dosti zašlou cedulkou. Podívala jsem se na cedulku a moje prosby byly vyslyšeny. Byl to lektvar nedotknutelnosti. Téměř v každé krčmě se s ním někdo vytahoval a byl mu zabaven. Po jeho vypití ti na tři hodiny nic nemůže poškodit tělo.

Podívala jsem se na lahvičku a pak na svého koně, který nervózně přešlapoval v prostředku vyklizené krčmy. Nemohla jsem to udělat. Podívala jsem se ještě jednou do koše, ale druhá lahvička tam již nebyla. Naštvaně jsem si dupla, ale to bylo to jediné, co jsem v dané chvíli zmohla. Zhluboka jsem se nadechla a zeptala jsem se sama sebe: ,,Budu s tím moci žít.“

,,Ne,“ vyhrkla jsem ihned a přiběhla jsem ke svému koni tak rychle, že se málem splašil. Násilím jsem mu otevřela tlamu a nalila mu lektvar přímo do chřtánu. Bránil se, ale nebylo mu to nic platné. Mám štěstí, že koně nemohou zvracet.

Unaveně a znechuceně jsem se opřela o zeď. Neměla jsem do tohoto města jezdit. Na chvíli jsem se ještě soustředila a ujistila jsem se, že Mario a Enrique jsou již pryč a v bezpečí pouště, daleko od nebezpečí ohně a skřetů, kterému budu čelit já. Nic nemělo smysl. Skřeti město spálí a já v jeho plamenech zahynu. Už jsem cítila kouř a žár. Přemýšlela jsem jestli se nemám raději sama zprovodit ze světa. Useknout si hlavu a nebo něco podobného.

V tom do mě zatlačil můj kůň. Nevěděla jsem proč to hnědák dělá, ale tlačil mě ke stěně. Přitlačil mě ke stěně a kryl vlastním tělem. Zdálo se mi to marné, cítila jsem žár zdi na svých zádech a horký vzdych mi spaloval plíce. Mohlo to trvat několik hodin, tak dlouho město hořelo a pak byl náhle klid. Hnědák uvolnil svůj tlak na mé tělo a já se konečně mohla zvednout. Mé tělo bylo ohořelé, ale nebyla jsem mrtvá.

Poplácala jsem děkovně hnědáka po krku a vyvedla ho ze zničeného sklepa. Jaká hrůza se naskytla mým očím, když jsem uviděla město. Zbyl z něj jen popel. Naštěstí byla pořád noc, a tak slunce nemohlo dokončit dílo zkázy na mém těle. Přišla jsem v žáru o svůj kouzelným medailon, kterým mě chránil před silou slunce.

Nasedla jsem nad svého čarovně inteligentního koně a popohnala ho do cvalu, aby jsme byli co nejdříve pryč z tohoto zničeného, dříve tak mocného města. Takto jsem naposledy opustila Aleaxii. Na hřbetu koně, který mi zachránil život a v kape s diodou velmi cenné krve.
18.01.2013 21:35:04
lili
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one