Tak toto jsem napsala již před hodně dlouhou dobou, ale až teď jsem to znovuobjevila a rozhodla se to sem dát. Snad to tu už někde není.
Je to zajímavý námět a snad i dobře napsaní. Pokud mohu soudit, pointa je dobrá.
Svět v 19. století byl jiný než ten co známe dnes a přece podobný. Lásky, touhy, chutě a pocity se přece nemění, i když doba a svět se mění neustále.

Francie země vína a sýrů. Země králů a velkolepých paláců, známá Mekka umění a erotiky, nejen pro tuto dobu. Zde v jedné uličce v Paříži žili dva muži, bratři. Otec jim umřel před pěti lety a odkázal jim malou a upadající továru, která je jen stěží živila. Starší z bratrů Luis byl inteligentní, ale rozmařilý muž. Hnědé vlasy zdědil po matce, která umřela na zápal plic, když mu bylo dvanáct, obličej měl kulatý, oči hnědé a zářivé jako hvězdy v jasné noci, ústa malá, ale výrazná a postavu zdravého muže mladých let. Jeho mladší bratr Ludvík byl zmatkářský, ale dobrosrdečný, vlasy světlé, oči stejně hnědé jako bratr, obličej šišatý, ústa podlouhlá, nos do skoby, jako měl otec, a postavu stejnou jako bratr, snad jen o pár centimetrů menší.

Oba se snažili před realitou utéct a tento útěk jim umožnil tabák, tehdy velmi snadno dostupný, a pomaloučku se blížila, cigaretu od cigarety závislost. Se závislostí pak odcházelo čím dál více peněz a moc jich nepřibývalo, až nakonec nebyly skoro žádné, až jednoho dne…

Ludvík byl zrovna doma, když se rozrazily dveře dokořán. Byl to Luis jako obvykle šel pozdě, ale tentokrát s sebou něco nesl. ,,Můžeme pustit továrnu,“ vykřikl Luis a s rachotem pustil tašku na stůl, kde Ludvík zrovna přepočítával zisky a ztráty. Ten na něj jen nechápavě vzhlédl, a poté se jeho oči stočily směrem k tašce ležící na stole. ,,Otevři to,“ vyzval ho Luis. Ludvík nechápavě natáhl ruce a otevřel tašku. ,,Kdes to vzal?“ nechápavě vychrlil Ludvík, když spatřil obsah tašky. ,,Vydělal a na nic víc se mě neptej“ odpověděl Luis a odešel do vedlejšího pokoje. Jakmile za bratrem zapadly dveře, Ludvík se začal zuřivě přehrabávat v tašce. Potom co vytáhnul pár desítek svazků bankovek dostal se k něčemu zajímavějšímu. Na dně tašky ležely listy tabáku. Tolik, že by to stačilo pro oba na dva týdny. Jak dlouho už neměl zapáleno pět hodin a nebo šest? Už ani neudržel ruce v klidu, ale nebezpečně mu v nich cukalo. Rychle popadnul první kus tabáku, který mu přišel pod ruku. Zabalil si ho a třesoucí se rukou zapálil. Slast a oddych byl takřka okamžitý a on se s nekončícím pocitem uspokojení sesunul na zem. Opřel si hlavu o zeď a neukojitelnými nádechy si vychutnával tento požitek.

Když dokončil třetí cigaretu, zvedl se ze země a šel za bratrem. Ten byl zrovna ve vaně. Ludvík tam jen letmo nakoukl a řekl: ,,Nebudu se ptát, kde jsi to sehnal ani jak, jen mi řekni, že to bylo poctivou cestou.“ Luis se otočil hlavou k bratrovi, aby odpověděl: ,,Bylo.“ S odpovědí lehce přikývl a Ludvík se vytratil ze dveří, které za sebou potichu přibouchl, to mu stačilo, co by ostatně člověk jako on neudělal pro pravidelný přínos tabáku.

Trvalo to asi tři měsíce, byla to neutuchají smršť večírků, mejdanů, tabáku a peněz. Bylo to jako sen, ale z každého snu se někdy musíte probudit do kruté reality a to Ludvíka trápilo nejvíce. Bál se na bratra naléhat s prosbou ať mu řekne více. Znal totiž svého bratra a věděl, že by se ještě více uzavřel do sebe a střežil své tajemství jako oko v hlavě. Ludvík se tedy pokusil vzít věc do vlastních rukou. Zabezpečil továrnu, tak aby jim něco málo vydělávala v případě ztráty bratrova přijmu a jednoho pozdního dopoledne se vydal za bratrem do jeho práce. Protloukali se tmavými uličkami Paříže, ale Luis šel sebevědomě, a tak dodával Ludvíkovi sílu. Trvalo asi půl hodiny než se před nimi vynořil velký a krásný dům z období baroka. Měl asi čtyři patra a byl velkolepý. V každém patře byly nejméně čtyři okna, veliká a mohutná. Pod okny byl vždy pilíř zdobený detailně vyrobenou sochou muže a nebo ženy. Omítka byla smetanově žlutá. Vrata byly obrovské, že by se do nich vešlo pět mužů na šířku a asi dva na výšku.

 Ludvík se pro jistotu přikrčil za sudem na straně cesty, aby ho bratr neviděl , kdyby se přeci jenom otočil, ale Luise nic podobného ani nenapadlo. Otevřel dveře s vešel dovnitř. Ludvík se moc dlouho nerozmýšlel a obešel dům, jak předpokládal z druhé strany byla menší zítka, kterou snadno přeskočil. Proplížil se zadní částí zahrady až spatřil něco strašného.

Uprostřed zahrady bylo něco jako vstup do dolu z nějž velké a ohavné příšery nosily pytle s tabákem. Bylo to strašné ty příšer byly hnědočerveného zbarvení se základními proporcemi lidského těla, až na to, že ze zad jim trčely tří až čtyři ostny černé barvy. Oči byly bez panenek jen černé bělmo a nic v něm. Zuby jim mnohdy trčely z tlamy, byly hrozivé a každý z nich byl velký asi jako malíček. Na nohou tři prsty a ruce divně pokřivené, jako by mohly vytočit klouby snad do všech směrů. Vlasy ani chlupy neměli, jen občas nějakou tu šupinu.

Ludvík úlekem zkoprněl, nemohl uvěřit, že s něčí takovým má jeho bratr co dočinění, ale to už se Luis objevil na zahradě celý rozzářený a v ruce držel pytel, v kterém domů obvykle nosil tabák, prozatím prázdný. Přešel k první příšeře, která vypadala největší, poplácal ji po zádech a na něco se zeptal, když mu příšera odpověděla, usmál se a odešel do chatky kousek stranou od dolu a cestou si i pískal.

Ludvík se hbitě zvedl a prohlédl si celou zahradu. Po stranách byla tak zarostlá, že se klidně mohl proplížit po straně, až k té chatě. Nevěděl proč, ale musel mluvit s bratrem. Trvalo mu jen pár minut než se dostal přes roští k chatce, kde dosud byl jeho bratr. Nevnímal trny ani větve šlehající ho do obličeje. Musel se tam dostat stůj co stůj. Jakmile došel k chatce rychle přiběhl ke dveřím a vklouznul do nich. Spatřil tam bratra přebírajícího se v hromadách tabáku.

Hned ho zaregistroval a otočil se.

,,Co tu děláš?“ zeptal se Luis svého bratra.

Ludvík ještě celkem vyplašený musel chvíli počkat než byl schopen dát dohromady rozumnou odpověď, a poté řekl: ,,Co tu snad děláš ty? Mezi těmi obludami.“

Luis potřásl hlavou a odvětil: ,,Já tu pracuji, jak sis mohl všimnout.“ Ludvíkovi nemohla ujít hromada tabáku ležící na stole.

,,Pracuješ? Říkal jsi mi, že je poctivá práce,“ neudržel se Ludvík.

,,Je!“okřikl bratra Luis.

,,A co ty příšery!“

,,Moslici ,“ odfrkl Luis.

Ludvík nevěřícně zakroutil hlavou: ,,Aha, tak Moslici, no tak to se všechno vysvětluje“

,,Co si to dovoluješ,“ okřikl bratra Luis a strčil do něj.

,,Já snad ty?“ nedal se Ludvík a strčení bratrovi oplatil.

,,Já jsem tvůj starší bratr!“ vykřikl Luis a opět do bratra strčil.

,,A já mám rozum, takže odcházíme,“ chytil Luise za ruku a táhl ho ke dveřím.

,,Ne!“ odvětil Luis. Zapřel se, a když se bratr otočil, praštil ho vší silou do obličeje. Ludvík spadl na zem a z údivem se díval na bratra, který se sebejistě napřímil. Ludvík se zvednul a vrhnul se na bratra. Oba spadli na stůl, který se pod nimi zlomil, ale to jim v ničem nezabránilo, prali se dál. Váleli se na zemi, s tím že ten co byl nahoře si neodpustil tupý úder . Nakonec se Ludvík vyškrábal na nohy, a když se ho Luis pokoušel opět dostat na zem shodili petrolejovou lampu, která do té doby hořela na parapetu.

Tabák se okamžitě vznítil a Luis pohotově strhnul svou bundu, aby mohl udusit oheň. Ludvík byl chvíli v transu,ale okamžitě kopíroval pohyb svého bratra a pokoušel se zničit oheň stejným způsobem. Podařilo se jim to celkem rychle, ale část tabáku již shořela. Oba se sesunuli na kolena a lačně vdechovali dým ze spáleného tabáku.

Jejich rvačka byla dosti hlasitá, a tak se nemohli co divit, že po chvíli do chatky vtrhli dva muži. Ludvík je sice nikdy neviděl, ale Luis si byl velmi jasně vědom o koho jde. Byli to ti dva staří muži, kteří si ho vyhledali k tomu, aby jim prodával tabák s pětinovým ziskem z prodeje. Ten starší měl šedé vlasy po straně hlavy a na hlavě pleš, zapadlé oči nejasné barvy, vybledlé rty, velký nos, tvář plnou vrásek a postavu postaršího muže. Byl oblečen dosti luxusně v hnědých kalhotách, bílé košili, zelené vestě a s cibulemi laxně zasunutými v kapse od vesty. Ten mladší měl šedé husté vlasy, tmavé oči, malý nos, nevýraznou brady a prohloubené vrásky člověka s hodně starostmi. Oblečen byl podobně, ale v bílo modrém provedení.

Starší stařík se vrhnul rovnou k tabáku a mladší mezitím větral dým z místnosti.

„Hodně toho je zničeno,“ řekl starší a ukázal na tabák.

,,To všechno můj bratr,“ vykřikl Luis na obranu a Ludvík nevěřil svým uším.

,,Ty jsi to ale měl hlídat,“ podotkl mladší.

,,Já se omlouvám,“ hájil se Luis.

,,Máš výpověď,“ nakázal mladší.

,,To ne já to zaplatím,“ řekl Luis.

,,To zaplatíš. Kolik?“ zeptal se mladší staršího.

,,Dva milióny, do týdne,“ odpověděl starší s nakrčeným nosem.

,,Tolik nemám. Prosím já …“ než stačil Luis dokončit větu popadli ho Moslici a i s Ludvíkem vyhodili před palác. Luis se okamžitě otočil a začal bušit na dveře paláce.

,,Já to nemám! Dejte mi čas prosím! Prosím čas,“ křičel Luis dokud ho Ludvík nedonutil jít domů.

Cestou domů oba mlčeli. Doma se Luis složil na zem a bezeslova hleděl do prázdna. Ludvík chvíli nevěděl co má dělat a pak si sedl vedle bratra.

,,Kolik máme peněz?“ zeptal se Ludvík.

,,Když prodáme byt i továrnu asi 2 milióny,“ povzdechl si Luis.

,,Ale budeme na mizině,“ podotkl Ludvík.

,,A myslíš, že to nevím. Nebudeme mít nic a budeme žít jako kostelní myši ne-li hůře a co tabák?“ rozkřikl se Luis velkolepě gestikulující jejich beznadějnou situaci.

,,Co nám udělají, když nezaplatíme? Čeho se tak bojíš, že si tam málem vše hodil na svého bratra?“ zeptal se Ludvík.

,,Pošlou pro nás ty příšery a …“

,,A co?“ naléhal Ludvík.

,,Zabijí nás, nakonec. Když jsem u nich začínal ukázali mi co se stalo tomu co to dělal přede mnou. Ulil si trochu tabáku pro sebe a oni ho chytili a předali ho těm příšerám, které ho pak natáhly na hák a nechaly ho krvácet přičemž do něj ještě vrážely nějaké předměty a pak když už prosil o milost, ho bezcitně zapálily a nechaly shořet. To jim ještě ti dědkové řekli ať ho šetří, že mám slabý žaludek.“

,,A to se ti stane,“ vyjekl Ludvík.

,,Nám oběma. Jeden milión je za mě, ale ten druhý za tebe.“

,,A nebo …“ zamyslel se Ludvík.

,,Umřeme hlady,“ dokončil větu Luis a bezeslova se odebral do svého pokoje. Ludvík ještě chvíli seděl na zemi a vstřebával nově nabyté vědomosti. Po pár hodinách konečně vstal a vydal se do kanceláře. U sedl ke svému stolu a vytáhl list papíru z přihrádky. Na psal na ně pár vět, podepsal se, přehnul ho a na vrch napsal čitelně jméno svého bratra. Poté se vydal k trezoru, z kterého vytáhl milión v bankovkách, ty pak úhledně naskládal do tašky a vyšel z bytu. Cestu už znal a měl dobrou paměť.

Za pár minut dorazil k tomu proklatému domu. Zaklepal na dveře a chvíli čekal. Zanedlouho mu přišli otevřít. Za dveřmi stál starší z pánů, které už vyděl. Nemusel ani nic říkat a zanedlouho byl veden do domu. Dům to byl věru velkolepý samí přepych a noblesa. Velké prostorné a krásně zdobené místnosti střídaly velkolepé chodby s dominantními schodišti. Nakonec byl předveden do velkolepé síně s vitrínami lemujícími místnost a noblesním perským kobercem na zemi. Uprostřed místnosti byl konferenční stolek ořechové barvy s čtyřmi křesli okolo. V jednom z křesel už seděl mladší z těch dvou. Starší pokynul rukou Ludvíkovi, na znamení, aby se posadil. Ludvík velmi opatrně usedl do křesla nejblíže k němu a tašku si položil na kolena.

,,Nuže proč přicházíte pane …“ otázal se mladší z těch dvou.

,,Stephenson. Rozhodl jsem se tu věc vyřešit i za svého bratra,“ odpověděl Ludvík.

,,Jak?“ zeptal se mladší a pokynul rukou.

,,Mám zde milión v bankovkách,“ řekl Ludvík, položil tašku na stůl a otevřel ji.

,,To vidím, ale my požadujeme milióny dva,“ trval na svém mladší.

,,Já vím, a proto se nabízím sám,“ odpověděl Ludvík. Starší pošeptal něco mladšímu do ucha.

,,Jste si jistý tím, co vás teď čeká pane Stephensone?“ otázal se mladší.

,,Zcela. Bratr mi to barvitě vylíčil,“ odpověděl Ludvík.

,,Dobře. Takže vás nepřekvapí, když vás ty bestie stáhnou z kůže?“ zeptal se mladší.

,,Ne,“ trval na svém Ludvík.

,,Hmm. Odvážné. Musím říct, že já, když jsem je poprvé uviděl měl jsem pěkně nahnáno, ale pak můj bratr přišel na onen trik,“ řekl mladší a přitom poklepal staršímu na rameno.

,,Trik?“ zeptal se Ludvík.

,,Stačí zabít velitele a ostatní se vám poddají a ostatně lidské maso stejně nejedí, lidi používají spíše na zábavu,“ řekl mladší a v tom už se za ním objevilo asi tucet příšer. Jedna z nich chytila Ludvíka za ramena a vlekla ho pryč.

,,Přeji hezkou zábavu,“ zavolal za nimi ten starší.

Ludvík byl vlečen pořád níž a níž, až se dostal do vesnice, kde ty příšery nejspíše sídlily. Byly to jen slaměné chatky, ale jako ubytovna stačily. Hodily ho do připravené klece a ty bezpečně uzamkly. Ludvík se automaticky vrhnul ke kleci a pokusil se dostat ven, ale klec byla z kovu. Ještě chvíli s ní lomcoval a pak prohlédl před sebe, byla tam velká kamenná stěna na níž byla připevněna ohořelá zdeformované kostra člověka s bolestí zkřivenými čelistmi. Ludvík se ulekl a couval co nejdál od hrůzného pohledu. Náhle o něco zakopl a to něco ze sebe vydalo divný skřek. Ludvík se podíval co to bylo a ona se tam krčila strachy další příšera, ale tato nebyla tak strašidelná. Dokonce byla celkem miloučká. Byla zelenkavá a chlupatá, kdežto tamty byly šupinaté a hnědočervené. Ludvík si dodal odvahy a přiblížil se k tomu stvoření. Jemně mu odhrnul chlupy z očí, aby si to mohl lépe prohlédnou a věru ono to bylo celkem pěkné.

,,Co chceš?“ vyštěklo to najednou. Ludvík se lekl a ucouvl.

,,Ty mluvíš?“ zeptal se, když se vzpamatoval.

,,Ano,“ odpovědělo to stvořeníčko.

,,Ale oni nemluví,“ řekl Ludvík a ukázal prstem na příšery ve vesnici.

,,Ale ano,“ řeklo to stvořeníčko.

,,A kdo vlastně jsi?“ zeptal se Ludvík.

,,Jmenuji se Kitiri z kmene Giriků“ odpovědělo to.

,,Já jsem Ludvík Stephenson a co tu vlastně pohledáváš.“

,,Jsem moc ošklivá na to, aby mě oplodnili, a tak mě asi sní.“

,,Sní? Proč by to dělali, vždyť si hezká,“ řekl Ludvík.

,,Gis, gis, gis, gis,“ začalo ze sebe vydávat to stvoření.

,,Ale jsi. Mě se tedy líbíš, ale prosím tě vysvětli mi co jsou to Girici a co jsou oni a co bude se mnou a proč?“ vychrlil za sebe Ludvík.

Kitiri ze sebe přestala vydávat gis a povzdychla si: ,,Ach jo. Kdysi dávno jsme v tomto údolí žili jen mi Girici, poklidně a šťastně. Jedli jsme rostlinky a umírali jen přirozenou smrtí. Tu se jednoho dne objevili Moslici a vyhnali nás do jeskyní. Jsou větší a silnější než mi, a proto jsme snadnou kořistí. Naše muže si loví pro jídlo a naše ženy, proto aby jim dělaly děti, protože Moslici ženského rodu nejsou. Ale ani to není snadné. Když nás oplodní Girik odejdeme za tři týdny do hor a porodíme vajíčko, ale když nás oplodní Moslik napůl nás při tom sní a pak se to dítě za pět hodin od oplodnění narodí, prokouše se z dělohy a nají se ze své matky a tím ji zabije. Nakonec se tu objevili ti divní jako ty, ale ošklivější a přemohli vůdce Mosliků věcí, která dělá bum. Potom Moslikům přikázali, aby pro ně vytahovali činčin, pro vás je to ten … tabák.“

,,To je neuvěřitelné a Kitiri jestli nás osvobodím dokážeš nás odvést do bezpečí,“ zeptal se Ludvík.

,,Ano, ale jak to chceš udělat?“ odpověděla Kitiri. Ludvík už nic neřekl. Vytáhl pilník a jal se pilovat klec za pár minut byli venku a Kitiri je vedla kolem hlídek bezpečně do jeskyní.

Mezitím se Luis probral ve svém pokoji. Divil se, že vůbec usnul, ale nejspíš se mu to nějak podařilo a on vůbec nevěděl, jak. Po chvíli ležení v posteli se rozhodl jít najít bratra a omluvit se mu za své chování. Vyšel ze svého pokoje a šel rovnou do pracovny. Znal svého bratra až moc dobře na to, aby věděl kde je. Jenomže v pracovně nikdo nebyl jen dopis na stole po jehož přečtení bylo Louisovi jasné co jeho bratr provedl. Okamžitě si oblékl kabát a běžel bratrovi na pomoc. Když dorazil k tak dobře známému domu, věděl co musí udělat. Znal tento dům dobře, a tak se lehce dostal do zahrady a posléze i do vesnice. Věděl vše, a tak se proplížil až ke kleci, tam ale jeho bratr nebyl. Byla tam jen rozpilovaná mříž. Luis se dlouho nerozmýšlel a vydal se do hor, věděl, že jedině tam mohl jeho bratr uprchnou.

Ludvík mezitím dorazil do jeskyní, kde se seznámil s Giriky. Byla to malá a chlupatá stvořeníčka kousající bylinky. Jeho první dojem ho nezklamal. Byli úplně neškodní a neměli sebemenší šanci proti velkým a krutým Moslikům. Ludvíka navíc ohromilo údolí, jenž bylo skryto pod velkým domem, tak že lidé nahoře neměli sebemenší ponětí o tom co je pod ním a navíc tabák byl téměř na každém místě a to Ludvíka nenechávalo ani zdaleka chladným.

Páni Mosliků se brzy dozvěděli o útěku Ludvíka z jejich vězení a přišli to se svými otroky řešit do údolí.

,,Jak jste mohli! My jsme vás objevili. Objevili jsme tuhle zatracenou bublinu v zemi. Dali jsme vám vše a vy,“ rozkřikoval se starší na Mosliky.

,,My za nic nemůžeme to on,“ bránil se jeden z Mosliků.

,,Vy, že za nic nemůžete! Utekl přece vám vy budižkničemové,“ rozkřikl se mladší z bratrů a udeřil Moslika holí do hlavy. Moslik se napřímil a obratně po svém mladším pánovy vyskočil. Když ho svou váhou porazil na zem, začal mu trhat zuby maso z obličeje krku i těla. Starší bratr jen ohromeně přihlížel a nebyl schopen pohybu ani křiku. Vždyť Mosici lidské maso nejedli. Když se Moslik napřímil nad rozežraným tělem svého bývalého pána řekl: ,,Jezte. Je to lepší než Girici.“ V tom okamžiku se starší bratr vzpamatoval a sáhl pro zbraň, kterou měl u boku, ale Moslici byli rychlejší.

Od té doby co se Ludvík dostal ke Girikům patřila jeho veškerá pozornost pouze Kitiri. Pro Giriky byla sice tou nejošklivější z kmene, ale pro Ludvíka jako člověka byla tou nejhezčí. Procházel se s ní krajinou a ona mu ukazovala různé nové věci, které on neznal. Zajímavé bylo, že ani Girici, ani Moslici tabák k ničemu nepoužívali a byl to pro ně jen plevel. Po pár hodinách procházky si sedli na kmen u srázu a pozorovali krajinu. Nebylo zde sice nebe, ale zem nad hlavou. Tu se obličej Ludvíka přiblížil k obličeji Kitiri a jeho rty a její chlupaté pysky se setkaly. V tom okamžiku na daný sráz konečně vylezl Luis a to co vyděl ho málem srazilo do propasti pod ním.

,,Co?“ nechápavě vykřikl.

,,To není jak si myslíš. Ona je hodná,“ bránil se Ludvík.

,,Já vím, ale je chlupatá, ale hezká,“ charakterizoval Luis.

,,A co ty tu děláš?“ ptal se bratra Ludvík.

,,Jdu ti pomoct,“

,,Díky, ale ti jsi o nich věděl?“ zeptal se Ludvík.

,,Ano slouží Moslikům jako potrava, ale obvykle jsou ošklivější než tahle ta,“

,,A ty jsi jen přihlížel?“ vyjekl Ludvík.

,,No a co?“

,,Ty jsi netvor,“ nařknul bratra Ludvík a odkráčel do vesnice. Kitiri mu byla v patách. Luis byl naštvaný a podráždění bratrovou reakcí. Sednul si tedy na zem a natáhnul se pro nedaleký tabák. Hbitě ho ubalil a zapálil si. Když byl asi v půlce cigarety zpozoroval, že se k němu blíží Giričí mládě. Jen tak z legrace na ně fouknul kouř z cigarety, ale ono padlo na zem jako podťaté. Luis okamžitě uhasil cigaretu a běžel za bratrem pro pomoc. Ludvík už byl sice ve vesnici, ale jakmile se dozvěděl co se stalo sebral se a běžel na pomoc a s ním skoro celá vesnice. Když doběhli na místo mládě se zrovínka sbíralo ze země. Všichni si oddychli, ale Ludvíkovi to nedalo a ubalil si novou cigaretu a tu fouknul na nejbližšího Girika. Ten spadl na zem zrovna jako mládě a až po pár minutách byl schopen pohybu. Když tento pokus vyzkoušeli podruhé, Girik se už neskácel, ale pouze se mu podlomila kolena a to Ludvíka přivedlo na vynikající nápad.

K večeru se ve vesnici Mosliků plánovala exkurzi do světa lidí na večeři. Místní se domluvili celkem rychle, už zbývalo jen svolení nového pána. V tom se ale po vesnici začal šířit kouř a všichni Moslici popadali k zemi. Poté do vesnice vtrhli Girici s Ludvíkem a Luise a svým nepřátelům přeřezali krční tepny noži jenž používali Girici na krájení bylin do polévek.

Nikdo tomu nemohl uvěřit. Byli volní. Už žádné schovávání v jeskyních a strachování o sebemenší krok. Všichni se to rozhodli oslavit. Byl to velký večer a plný zábavy z nabyté svobody. K večeru se Kitiri vytratila s Ludvíkem a její kamarádka Miana, druhé nejošklivější děvče z vesnice, s Luisem. Chvíli se nic nedělo, ale poté se ozval hrozný křik. Girici se běželi podívat co se to stalo a tam ležel mrtví Ludvík a vedle něj Kitiri se zakrvácenou tlamou. Girici se při milování totiž zakusují do krku svého partnera a to co snese silná kůže Girika nesnese již slabá kůže člověka, a tak Kitiri z nevědomosti prokousla Ludvíkovi krk. Za chvíli se ozval i křik Miany. Udělala stejnou chybu ze stejné nevědomosti.

Girici oba muže náležitě pohřbili a slíbili, že na ně nikdy nezapomenou. O tři týdny později šli porodit svá vajíčka Kitiri a Miany do hor. Nechali je na krásných místech a odešli do vesnice čekat až se jejich potomci vylíhnou a přijdou za nimi. Za pár hodin se vajíčka začala klubat a z obou se vylíhli Moslici, dost chytří na to, aby do vesnice přišli až na večeři.

 
19.01.2013 00:17:46
lili
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one