Ptačí imaginárium

Příběh z jiného světa než je ten náš.

Připouštím, že tady dost ujíždím na fyzických popisech postav... a není to poprvé, co se mi to stalo.

Staré, černé ale masivní dveře nepříjemně zavrzaly a opět se vrátily na původní místo. Do místnosti vklouzl závan chladného vzduchu spolu s pár lehkými vločkami, které se ihned rozpustili v teplém pokoji.

Několik hnědých, ohněm poznamenaných pírek dopadlo na zem a jejich majitel se unaveně sesunul do měkce vypolstrovaného křesla anglického typu s potahem zdobeným květinovými vzory. Unaveně si protáhl nohy a natočil se směrem k ohni, který klidně planul v krásném a velkém krbu.

,,Jste unavený, pane,“ ozval se z rohu místnosti příjemný leč nelidský hlas.

,,A ty se mi divíš?“ odvětil unaveně pán. Z jeho těla již pomalu zmizelo všechno peří a mohutná křídla a spáry na nohou se pomalu měnily do lidské podoby. Seděl teď znavený se znatelnými ranami, které se pomalu scelovaly do strupů. Nebyl to již velký pták podobný orlovi, nýbrž mladý a pohledný muž. Seděl natažený v křesle a byl nahý. Hnědé vlasy mu lemovaly tvář v nezměrných vlnách a končily až na ramenou. Z bledé tváře svítily dvě jasně zelené oči, ale tváře pohublé. Tělo bylo označeno sty jizvami, ale bylo vyhublé a bledé.

Z rohu to zašustilo a prostorem se mihl světlehnědý župan. Muž právě v čas zvedl ruku a kabát mu tak akorát padl na předloktí. Hbitým pohybem, který by nezastihlo lidské oko, si župan oblékl a nadále seděl spokojeně v křesle.

,,Děkuji,“ zašeptal muž.

,,Kde je fronta?“ ozval se opět ten prapodivný zvuk z kouta a opatrně se zde pohnul stín. Vystoupil na světlo a byl to vlastně jen šedý kouř. Tvar neměl, byla to jenom mlha sunoucí se směrem k muži a s jasně svítícím bodem ve středu.

,,Daleko od města a vzdaluje se. Je možné, že tuhle válku vyhrajeme, nepřátelé již nemají žádné pořádné zálohy, ale o to zuřivější jsou jejich útoky. Myslím si, že už vědí, že prohrávají,“ zamyslel se muž.

,,To je dobrá zpráva, pane,“ ozvala se mlha a zastavila se u krbu. Lehkými pohyby navedla polena přímo do plamenů, aniž by se jich dotkla a poté se vydala někam dozadu. Stál tam starý likérník. Dvířka se otevřela a na připravený tác se postavila sklenička a do ní z vysoké sklenice natekla hnědá a průzračná voda. Tác se zvedl a pozvolna přistál na krásně vyřezávaném stolku vedle křesla, kde seděl pán.

Sklenice se opět vrátila zpět do likérníku a přitom cinkla o sklo. Zvuk se jako střepina rozezněl po celé místnosti a dolehl až k uším pána. Ten se ihned chytil za uši a s bolestí ve tváři se skulil do klubíčka. Svíjel se v bolestech a snažil se zastavit ten hluk, který v něm vyvolával velmi nepříjemný vzpomínky.

,,Omlouvám se, pane,“ šeptla mlha a pokusila se pána ovinout svým tělem, ale nemohla pomoci. Nemohla pohnout s ničím živým.

Pán stiskl pěsti ještě silněji a podařilo se mu přestat se svíjet. Opět se v křesle uklidnil, ale v očích se mu ještě zračily slzy, vyhnal je jedním otřením. Byla to velmi nepříjemný vzpomínka.

Ve válce existovala spousta zbraní. Každá z nich poskytovala jistou formu nebezpečí a příslibu smrti. Většina z nich sloužila k potlačování pěšáků, některé ničili letadla a tanky, ale byli i speciální zbraně určeny k ničení ptačích lidí. Výstřel z nich připomínal cinkání skla, následoval, klidný let jako ticho před bouří a nakonec střepy zabodávající se hluboko do ptačích těl, hledající tepny a zuřivě je drásající pro slávu vítězů. A poté již jen ta lehká, ptačí těla obložená pírky klesají dolů k zemi někdy už bez vědomí těch, co kdysi sídlili v nich.

,,Dnes jsem někoho zachránil,“ špitl pán ještě s jasným nádechem bolesti v hlase, ,,byl to také ptačí muž. Sklo mu zasáhlo pravé křídlo, zachytil jsem ho dříve než se jeho lebka roztříštila o zem. Myslím, že bude v pořádku.“

,,To je dobře, pane,“ ozvala se opět mlha, ,,a byl to ještě člověk?“

Muž se zarazil. Bylo mu jasné, na co se jeho sluha ptá. Ptačí lidé nebyli na půl ptáci a na půl lidé. Byli to jen ptáci, kterým byla kouzlem propůjčena lidská podoba, ale v momentě, kdy by ztratili vše lidské, ztratili by i onu podobu. Ti, co zůstávali tam na bojišti a bojovali bez ustání pro slávu císaře a pro vidinu slávy své a peněz mnohdy nenáhradně ztratili svou lidskou tvář. Někteří z nich snad ani nevěděli, že se to může stát, a až zjistí, co se stalo, nejspíše budou i dost zuřit, jestli je ovšem nejdříve nezabije nějaká střela.

,,Ano, byl,“ povzdychl si pán a promnul si rameno, které ho zabolelo, ,,On ještě ano, Jeleite.“

 

* * *

 

Musela si pospíšit, protože již teď měla zpoždění a to se musela ještě zastavit u bylinkářky, šla jí z toho hlava kolem. Košík svírala pevně a její malé podpatky neposedně klepaly o kamenný chodník. Cupitala, jak rychle jen mohla.

Málem porazila chlapce, který prodával noviny. Hlasitě vykřikoval tituly z novin, které držel pod paží a strkal je pod nos každému, který prošel moc blízko. Bylo to každý den to samé. První strana hlásala o postupu a další jen oznamovaly bitvy. Na poslední straně byl seznam mrtvých nebo zraněných, a někdy to nebyla jenom jedna strana.

Alice se rychle chlapci omluvila a spěchala dál. Na prsou již cítila známé píchání, ale zastavit se nemohla. Přidala ještě více do kroku, ale v tom ji něco tvrdého zachytilo za ruku. Chtěla se otočit a uvolnit, ale v tom ztuhla. Ruku jí svíral vysoký voják oděný do tmavě modré uniformy s výhružným pohledem v očích.

,,Mám ji,“ křikl voják směrem ke svému kolegovi a najednou se kolem dívky seskupilo asi deset vojáků. Vyrvali jí košíček a někam ho pohodili. Marně se bránila slovy a volala o pomoc, nic neslyšeli, a již ji vlekli na strážnici.

Nikdo se neotočil a nikdo se jí nezastal, jen mladý a pohledný chlapec s jemnými, plavými vlasy padajícími mu do tváře a jasně pomněnkovýma očima se otočil a pohlédl na dívku zkoumavým pohledem. Byl mladé a krásné postavy, oděn do kvalitních látek a každý, kdo by byl pozorný a o těchto věcech něco věděl by poznal, že je to ptačí muž.

 

* * *

 

,,Dobrá, dobrá,“ vykřikl nakonec rozrušeně Jeleit a konečně otočil dřívkem, aby se mohl podívat, kdo stojí za dveřmi, a tak nevybíravě do nich buší. Stál tam mladý a velmi pohledný chlapec s plavými vlasy a modrýma očima. Jeleitovi stačil jeden pohled na chlapcův šat a hned mu došlo, že jde o ptačího muže, nejspíše z velmi bohatého rodu. Odstoupil a otevřel staré, černé, masivní dveře.

,,Potřebuji mluvit s tvým pánem,“ vyhrkl ihned Jeleit a nervózně se rozhlížel i skrz Jeleita.

,,Uklidněte se. Pán není doma,“ objasnil Jeleit, ,,proč s ním potřebujete, tak nutně mluvit? A kdo vůbec jste?“

,,Tvůj pán mi včera zachránil život.“

,,Ano, vyprávěl mi o tom. A Vy jste mu přišel poděkovat?“ hádal Jeleit.

,,Ne, tedy ano, tedy je to složité. Když jsem se probudil na ošetřovně, řekli mi, jak důležitý čaroděj mě to zachránil a z jeho jednání, vím, že málokdo by se v tak těžké bitvě zachoval stejně, jsem usoudil, že je jediný komu můžu důvěřovat, že mi nyní pomůže.“

,,Pomůže v čem?“

,,Ráno na tržišti četníci zajali dívku. Je nevinná.“

,,Já vím,“ zachmuřil se Jeleit, ,,ale to se děje dennodenně, že četníci zadrží někoho, kdo je nevinný. Myslím, že to dělají kvůli tomu, aby udržovali obyvatelstvo v neustálé nejistotě a strachu. Jsou pak poslušnější.“

,,Já vím, ale tahle dívka...“

,,Líbila se Vám, že?“ hádal opět Jeleit.

,,Ano,“ přiznal mladík, ,,vím, je to pokrytecké, kdyby zadrželi nějakou stařenku, nechal bych to být, ale takhle. Chci ji zachránit!“

,,Pán tu sice není,“ zamyslel se nahlas Jeleit, ,,ale mohl bych Vás s ním spojit pomocí křišťálové koule. Můj pán je chytrý, jestli je něco, co můžeme udělat, ví to on.“

 

* * *

 

Mládenec nadzvedl další z velkých pavučin, avšak zamotal se hned do té následující. Lucerna, kterou pohupoval Jeleit ozařovala jen malý kousek podivuhodné chodbičky, jejíž zdi byly tvořeny z neomítnutých cihel.

,,Ještě jednou se Vám omlouvám, ale hlavní dveře do pracovny jsou zamčené a pán má klíč u sebe,“ omlouval se Jeleit a vedl mládence dále tajnou chodbou.

Konečně došli na konec. Malá páčka se pohnula a dveře se s cvaknutím otevřely. Mladík téměř vběhl do místnosti a ihned ze sebe začal setřásat pavučiny a prach, který na něj napadal v té chodbě, až po chvíli se začal rozhlížet po místnosti.

Byla to malá místnost obložena knihovnami až po vysklený a vypouklý strop. Uprostřed místnosti stál sekretář s napohled pohodlnou židlí. Na zemi ležel starý a velkolepý koberec, již od pohledu ruční výroba.

Jeleit se nezdržoval prohlížením si místnosti, ostatně ji již znal dobře, zamířil rovnou k jedné tlusté knize. Nechal ji se vysunou a bez sebemenšího dotyku ji zastavil ve vzduchu. Zde se také rozevřela a z vyřezaného otvoru v ní se vyňala křišťálová koule. Proplula prostorem až k sekretáři a tam usedla na předpřipravený stojan dosud působící spíše jako těžítko.

Jeleit vrátil knihu zpět na původní místo a otočil se ke kouli, na kterou mladík dosud jen vyjeveně hleděl. Mnohokrát o těchto koulích četl a párkrát je viděl i uležené ve vitrínách, ale nikdy nebyl tak blízko k tomu je použít.

Jeleit pronesl jistou formuli, kterou mladík neznal a ani si ji nemohl zapamatovat, protože byla pronášena v cizím jazyce. Mladík by mohl hádat v jakém, avšak nešlo by o nic víc než o pouhé domněnky.

V kouli se zajiskřilo a rozvířil se v ní nespočet třpytek, které začaly rotovat ve spirálách, až se usadily v jistém, nejdříve rozmazaném avšak po chvíli se jasnícím, obrazci.

,,Pane,“ poklonil se ihned Jeleit tomuto výjevu.

,,Co se děje Jeleite?“ odpověděl velmi milým hlasem muž.

,,Já se ději,“ skočil se rozhovoru mladík.

,,Tebe jsem včera zachránil,“ rozpomněl se muž při pohledu na mladíkův obličej.

,,Já jsem baron Edrien Kolt Dyerdajch,“ odvětil mladík s příslušnou poklonou vhodnou pro aristokraty.

,,Těší mě, magistr Arfert Zein,“ představil se muž.

,,Nejdříve Vám musím poděkovat za záchranu života,“ poklonil se ještě jednou baron, ,,a teď Vás musím o něco požádat. Dnes ráno byla na trhu zatčena nevinná dívka. Chci ji osvobodit a k tomu potřebuji Vaši pomoct.“

,,Myslím, že chápu proč jste si v této době vybral zrovna moji pomoc, ale momentálně nemohu nic dělat. Ve městě bych mohl být nejdříve tak odpoledne a jak znám magistrát, tak nechají tu dívku popravit v poledne.“

,,Já vím,“ napjal baron hlas, ,,nemůžete mi dát alespoň nějakou radu?“

,,Možná, že bych jednu měl,“ odpověděl magistr a na jeho rtech se objevil lehký úsměv, ,,Jeleite, přines mé oblečení.“

 

* * *

 

,,Jsem magistr Arfert Zein,“ představil se magistr před strážnými hlídajícími hlavní vchod do magistrátu.

Strážní si vyměnili jeden souhlasný pohled a ustoupili, aby mohl magistr projít. Obrovské zlaté dveře se automaticky počaly otvírat a za nimi se odhalila široká chodba dlážděná mramorem se stropem podloženým dorskými sloupy a zdmi z hladkého kamene. Strop zdobila rozsáhlá mozaika s výjevy skutků minulých císařů. Po chodbě pobíhaly davy různých tvorů. Byly to hlavně malé zrzavé lišky oblečené do společenských kostýmů a pobíhajících se složkami v tlamě. Další velkou skupinku tvořili starší pánové opírající se většinou o krásnou a drahou vycházkovou hůl. Ve větší míře se zde vyskytovali i čarodějové odění do dlouhých kabátů s řadou vyznamenání na prsou a černými cylindry na hlavách. Občas zde byli k vidění i nějací četníci a vojáci a sem tam halou přešel i nějaký důležitý politik.

Magistr si nervózně upravil cylindr, nebyl zvyklý na klobouky, většinou nechal plavé vlasy jen tak povlávat, až mu lezly do očí. Jenom na důležité aristokratické sešlosti je musel svázat sponou. Tahle proměna mu byla jen na obtíž, ale když to muselo být.

Přidal do kroku a rychle kráčel halou. Jeho otec sem často chodil, protože i on patřil mezi vysoce postavené politiky, ale on by mu stěží pomohl osvobodit dívku, kterou ráno jen zběžně spatřil na tržišti.

Baron v podobě magistra se do poslední instrukce řídil slovy magistrova sluhy. Přesně věděl, kde má zahnout a komu se podle hodností vhodně poklonit nebo se na něj usmát.

Z haly pokračoval do vedlejších chodeb zdobených pravým dřevem a kvalitním koberce až do cel. Zde byl chlad a jen kamenné zdi. Oken zde bylo po málu, proto musel baron mhouřit oči, aby rozeznal dveře od jednotlivých cel. Konečně narazil na dveře, které hledal. Zaklepal a vešel.

 

* * *

 

Pan Edgar Dür byl četník středního věku. Když nastupoval do své profese, těšil se na významnou kariéru, opak byl pravdou. Celých deset let jen seděl v jedné zatuchlé kanceláři a dokolečka vyplňoval ty samé formuláře a prováděl ty samé úkony. Den za dnem.

Náhlé zaklepání vyvedlo pana Düra z úvah. Rychle si nasadil čepici a hlasem vyzval onoho neznámého, aby vešel.

Dveře se opatrně otevřeli a v nich stál čaroděj. Vypadal jako dosti důležitý člověk, a tak ho pan Dür ihned vyzval k tomu, aby se posadil a nabídl mu i čaj, který však čaroděj elegantně odmítl.

,,Tak co Vás sem přivádí? Pane?“ odvážil se konečně ke slovu četník.

,,Jsem magistr Arfert Zein,“ odpověděl baron očarovaný do podoby magistra.

,,O Vás jsem již slyšel,“ vydechl překvapeně četník, ,,jste významným občanem.“

,,Ano, to jsem. Přivádí mě sem jistá dívka. Ráno byla nezákonně zatčena na trhu.“

,,Vážně?“

,,Ano.“

,,Dobrá, dobrá,“ odvětil rychle četník. On věděl o tom, že se tyto chyby dějí vcelku s každodenní pravidelností. Každý den bylo zatčeno za velezradu zhruba dvacet občanů bez ohledu na prokázání viny a každý z nich byl popraven. Při zájmu někoho takhle důležitého ale četník neviděl sebemenší význam ve vzdorování a raději ihned magistrovi podal klíče od cel. Pro barona již nebylo problémem najít tu správnou celu a vystrašenou dívku odvést.

 

* * *

 

,,Jeďte,“ přikázal baron stále začarovaný do podoby magistra řidiči automobilu a zavřel dveře. Dívka se mu vyděšeně opírala o rameno, ale byla zticha a v klidu.

Baron se ještě jednou podíval z okna a ztuhnul. Právě před tímto ho varovali. Před magistrátem stála žena s dlouhými hnědými vlasy, které jí sahaly až ke kolenům. Měla je zapletené do dlouhatanánského a neuvěřitelně hustého copu. Byla silnější postavy a oděna do černého kostýmku značícího postavení v tajných službách.

Automobil se rozjel právě v okamžiku, kdy se baronovi nyní jasně zelené a ženiny rudé oči střetly. Poznala to?

 

* * *

 

 Baron rychle zaplatil řidiči automobilu a již zuřivě bušil na dveře magistrova domu. Jeleit mu bez okolků otevřel, ale i tak to pro barona bylo moc pomalu.

Jakmile překročil práh domu, jeho podoba se automaticky vrátila. Dívka, která se doteď křečovitě držela baronovi ruky zpanikařila. Byla to konec konců jen prostá dívka žijící v prosté čtvrti. S kouzly přišla do styku tak maximálně při návštěvě cirkusu, a nebo u příbuzného, který něco málo odkoukal a možná dovedl nalít kouzlem vodu nebo zvednout polštář.

Baron ji ale držel pevně, nevykroutila se mu. Donutil ji vejít do domu a dále ji táhnul za sebou.

,,Viděla mě,“ zasténal baron směrem k Jeleitovi a ten si jen s utrpením povzdychl.

Právě v ten moment zastavil před domem luxusní, černý automobil tajných služeb.

 

* * *

 

Žena ladným krokem přicupitala k černým, starým, masivním dveřím, jak jí to jen nepohodlné podpatky dovolovaly, a zabušila na ně.

Jeleit si dal trochu načas než otevřel, ale moc otálet nemohl, aby nebyl zbytečně podezřelý.

,,Trvalo ti to Jeleite,“ povšimla si i tak žena této malé časové odchylky a věnovala sluhovi milý úsměv.

,,Lady Carell Yertil, rád Vás opět vidím,“ odvětil sluha.

,,Potěšení je na mé straně. Dobrých sluhů je v poslední době málo. Lidé by si jich měli vážit.“

,,A nebo je přestat střílet,“ neodpustil si poznámku Jeleit.

,,Někdy mi prostě ujede ruka,“ pokrčila rameny lady, ,,potřebuji nutně mluvit s tvým pánem a nezkoušej ty řeči o tom, že není doma. Byl na magistrátu, sama jsem ho viděla. Pokud to tedy byl on?“ Lady upřela na Jeleita takový pohled, že si mohl být celkem jistý tím, že jejich podvod prohlédla.

,,Pán nechce být rušen,“ trval na svém Jeleit.

,,Ale já jsem z tajných služeb.“

,,Ale já Vás dovnitř vpustit nemohu.“

,,Trest znáš, za bránění agentům tajných služeb ve výkonu práce je vysoký,“ pohrozila lady a z jejích rtů vymizel smích.

,,Já vím,“ trval na svém Jeleit.

,,Zatknu tě, ale nejdříve se dostanu dovnitř,“ zašeptala lady a pokusila se udělat krok, marně. Jeleit spoutal její šaty kouzlem, nemohla se ani pohnout.

Lady Yertil ale nebyla jen tak ledajaká agentka tajných služeb. Jakoby se nic nedělo si svlékla svůj černý kostýmek a úplně nahá prošla skrz Jeleita. Teď již neměl moc ji zadržet.

Jak předpokládala, hned v následující místnosti narazila na barona, jak v náručí svírá onu dívku.

Lady se na rtech objevil vítězoslavný úsměv, ale ještě než jej stačila doplnit slovy, ozvalo se za ní známé zakašlání. Lady se otočila a téměř jako opařená zůstala stát na místě.

,,Vítám tě Carell,“ usmál se magistr. Stál ve dveřích s příručním zavazadlem v ruce.

,,Arferte?“ vydechla lady téměř nevěřícně.

,,Už jsme se přeci viděli před magistrátem. Promiň, že jsem na tebe nepočkal, ale musel jsem nutně něco doručit sem do rukou toho mladého aristokrata. Jak krásná je láska v rozpuku mládí, že?“

,,Ano,“ odvětila rychle lady, která již překonala šok.

,,Jak vidím můj sluha plnil můj rozkaz řádně. Nevpustil do mého domu nikoho během mé nepřítomnosti, a proto ho nemůžeš zatknout. V ničem ti nezabránil, já zde nebyl. Odběhl jsem si na roh pro krabičku cigaret,“ usmál se magistr a ukázal dosud zabalenou krabičku dlouhých, žlutých cigaret peprné chuti.

,,Odpusť mi Arferte, ale dobře víš, že musím vše zkontrolovat. Je to můj úkol,“ uklonila se v omluvě lady.

,,Já vím a vůbec ti to nemám za zlé. V tomto úboru se do mého domu můžeš vloupat kolikrát budeš chtít,“ rozšířil svůj úsměv magistr a lady se trochu začervenala při uvědomění si toho, že zde stojí nahá. Rychle se omluvila a rozloučila. U prahu popadla své oblečení a bleskově zmizela v černém, luxusním automobilu.

 

* * *

 

,,Spokojen, barone,“ otočil se magistr na barona, jakmile Jeleit opět zavřel dveře.

,,Jsem Vám zavázán, magistře,“ odpověděl baron a hluboce se uklonil, málem až k zemi.

,,Až budu potřebovat, obrátím se na Vás, ale do té doby bych Vás chtěl o něco poprosit.“

,,O cokoliv, magistře.“

,,Starejte se o všechno bezpráví, nejen o to, co se hezky třpytí,“ poradil magistr a nenápadně ukázal na dívku.

,,Chápu,“ uklonil se opět hluboce baron, rozloučil se a zmizel z dívkou někam do kavárny, kam ji chtěl pozvat již od okamžiku, kdy ji ráno poprvé spatřil na tržišti.

,,Mám Vám připravit rudý oblek, pane?“ otázal se Jeleit.

,,Ano, prosím. A k pozvánce na večeři přilož ještě tucet růží. Věřím, že lady Carell potěší.“

Magistr přistoupil k oknu a zadíval se do krajiny, jako malý chtěl obletět celý svět, ale pak potkal lady Carell a nehledě na její paličatost a sklony k sadismu, od té chvíle létá jen kolem ní, jako každý.
18.01.2013 21:08:43
lili
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one