Upozorňuji, že obsahuje homosexualitu. Příběh je lehke akční.
Šedý pokoj ozářila slabá jiskra zapalovače, která připálila cigaretu, a opět zhasla. Hluk z ulice ustal již před třemi hodinami a nyní bylo jen občas slyšet projíždějící auto, které svými světlomety vrhlo kratičký záblesk do vnitřku pokoje skrz krásná a stará okna zakrytá jen zašedlými a potrhanými krajkovými záclonami a poodhalilo tak kousek z jeho nevlídného interiéru.

Byl to jeden z těch pokojů nalézajících se ve stoletích starých domech. Vysoké stropy a bílé stěny, nic víc. Pokoj se skládal z tří místností. Ložnice s tím velkým oknem vedoucím do ulice, velkolepé koupelny a předpokoje, který sloužil jako pokoj pro všechno. Tento byt v minulosti nejspíše patřil k vedlejšímu a tvořil s ním tak apartmán, až později byly pokoje odděleny vestavěnou zdí.

Vše bylo nic neříkající. Nábytek z druhé ruky, knihy se válely na podlaze a že jich nebylo poskromnu. Ano, někdo tu bydlel a nebo spíše přežíval.

Svítící konec cigarety se posunul z ložnice do předpokoje. Kdosi ještě jednou hřmotně uhodil do dveří a ten, co svíral cigaretu v koutku úst jen nabručeně zavrčel: ,,Vždyť už jdu.“

Otevřel dveře a ostré světlo z chodby ho bolestivě uhodilo do očí. Rychle si je přikryl rukou a sklopil hlavu do pohodlnějšího úhlu směrem k zemi.

,,Co chcete?“ zasyčel o nic příjemněji mladík a konečně vyňal cigaretu z úst. Mohlo mu být tak sedmadvacet víc ne. Výškou měřil asi dva metry a byl urostlý. Vlasy mu sahaly po ramena a nezkrotně se vlnily do nespočtu neučesaných spletenců. Z bledé tváře, měl nepřirozeně bledou kůži, mu svítily dvě pomněnkové oči pod nimiž se tyčil velký nos a ústa a hranatá brada. Na sobě měl jen dlouhé, vytahané, šedavé kalhoty zavázané na jednoduchou kličku na kaničce. Možná to bylo schválně, aby nezakrýval své dobře vypracované ruce a hrudník.

,,Přicházím z inspekce,“ zřetelně odvětil muž, který stál na chodbě a předtím se tak důrazně dobýval dovnitř. Byl asi o hlavu menší než mladík a vypadal také o dost příjemněji, nejspíše ho nikdo neprobudil v pět hodin ráno. Oděn byl do béžového kabátu, který pokrývala slabá vrstva již zasychající vody, nejspíše venku pršelo, na hlavě měl klobouk zaražený hluboce do čela, a tak nebylo vidět téměř nic z jeho obličeje, až na vytahané tváře, velký bambulovitý nos a malá ústa a bradu.

,,Víte kolik je?“ podrážděně vyštěkl mladík.

,,Pět hodin a deset minut ráno,“ odvětil s klidem muž.

,,Počkejte chvíli,“ zamumlal mladík a otočil se zpět do svého bytu. Odolal lákavé chuti opět zalézt do postele a vydal se přímo k téměř roztlučené skříni, z které vyčuhovaly kusy oblečení.

Vytáhl černé džíny a bledě modrou košili. Rychle si obojí natáhl, opět si přidržujíc teď už o dost kratší cigaretu v koutku úst, a poohlédl se po botách. Měl v plánu nalézt lakýrky a dodat tak svému vzhledu trochu elegance, ale pod ruku mu přišly jen bílé botasky, a tak si je trochu nespokojen nakonec obul.

,,Kam jdeš? Děje se něco?“ ozval se lehký a harmonický chlapecký hlas se zdrojem někde v posteli.

Další auto projelo kolem a na chvíli prosvítilo pokoj. Tato chvíle stačila na to, aby si mladík znovu upamatoval rysy svého přítele.

Byl o dva roky mladší než on. Plavé vlasy barvy obilného pole nikdo nesestříhal, a tak se volně protáčely kolem dokola chlapcova bezchybně andělského obličeje. Zelené oči svítily zpod hustých řas a každá jeho křivka připomínala ženskou ve své jemnosti. Byl hubené postavy, ne-li vychrtlé. Intimní partie decentně schované pod drsnou přikrývkou okrové barvy.

Mladík snesl váhu na levou nohu a zhoupl se tak, že dvěma skoky překonal vzdálenost, která je dělila a skončil v posteli nad svou láskou. Vzájemně se zahleděli do očí, byl to jen okamžik, ale sálala z něj síla staletí.

,,Inspekce pro mě přišla. Neodkladně potřebují moji pomoc,“ protočil oči v sloup mladík.

,,To je daň za tvou dokonalost,“ zašeplat jeho přítel a schoval své hladké prsty v jeho černých kadeřích.

,,Přijdu co nejdříve,“ usmál se mladík a spojil své rty s těmi jeho.

,,A Marku?“ ozval se ještě přítel z postele a natáhl se po mladíkovi, který již stál, ,,ty přece přestáváš.“ Světlovlasý hoch vytáhl cigaretu z ruky svému příteli a sladce si z ní popotáhl. Ten jen s úsměvem zavrtěl hlavou, až mu nepokojné vlasy spadaly do tváře a poté se vydal ke dveřím. Na cestě ještě sebral nepromokavý kabát z věšáku u dveří.

,,Á, to je dobře, že jste si vzal kabát. Venku totiž prší,“ zapěl muž v béžovém kabátě a vedl Marka dolů po schodech.

,,A jak se vlastně jmenujete?“ otázal se Marek, když procházel otáčecími dveřmi za mužem z inspekce.

,,Jsem doktor Heise,“ odvětil muž a vykročil přímo k oficiálně vypadajícímu černému auto parkujícímu hned před vchodem.

,,Doktor Heise,“ zopakoval si pro sebe Marek, aby si toto jméno upamatoval, protože mu něco říkalo, že ho bude ještě párkrát potřebovat a poté dodal: ,,tak co je to za případ?“

Doktor Heise s úsměvem otevřel zadní dveře do auta a gestem naznačil mladíkovi, že má nasednou první. Marek jen pokrčil rameny a nasedl do suchého interiéru auta, co mu také zbývalo.

Už od pohledu to bylo kvalitní auto. Sedačky byly polstrované kůží a z opěradla zasunutého do mezery mezi sedadly šly vytáhnout skleničky na vysoké noze.

Doktor si přisedl dozadu a hlasitě bouchl dveřmi. Poté zaklepal na tmavé sklo, které dělilo přední část vozu s řidičem od té zadní s cestujícími. Auto se rozjelo.

,,Bude vás chránit tucet mužů,“ začal doktor vysvětlovat, ,,z toho, co se nám podařilo zjistit, tak se jedná o biologický experiment, který se vymkl kontrole před hodinou a půl. Všichni v budově jsou mrtví. Jedná se o jeden subjekt.“

,,Za jak dlouho budeme na místě?“ otázal se Marek a v jeho tváři nebyla ani stopa po strachu či váhání.

,,Asi půl hodiny.“

,,Fabriky je snad zakázáno stavět tak blízko města?“ podivil se mladík.

,,Ještě hůře. Tentokrát byl zákon porušen opravdu tvrdě, fabrika se nachází v samém centru města, proto je potřeba právě vaše pomoc.“

,,Samozřejmě.“

Auto zastavilo na štěrku. Doktor vystoupil jako první a podržel Markovi dveře otevřené. Ten vystoupil a dravčím pohledem zkoumal dvanáct mužů v pozoru. Již nepršelo, pouze poprchávalo.

,, Zbraně jsou ve skladu před vámi,“ odvětil doktor a ukázal prstem pro lepší přehlednost, ,,myslím si, že bude lepší, když se ozbrojíte a ta fabrika je za vámi.“

Marek se otočil a jeho zrak spočinul na budově vysoké asi dva metry. Nevypadala nijak hrozivě, skupiny si většinou vybíraly větší prostory. Působilo to spíše dojmem jedné z těch čističek vody, které se nalézají u lesa. Světlá omítka, pár oken, ale pevné, kovové dveře.

Marek byl zaveden do obrovské haly dostatečně velké i pro uskladnění letadlové lodi.  Nebylo zde pořádné osvětlení jen pár improvizovaných lampiček osvětlovaly cestu ke stolu postaveném doprostřed toho obra složeného jen z kovových trámů a skleněných výplní. Vojáci čekali venku, a tak na něj plně zapůsobila velikost a osamělost místa. V mládí měl podezření, že trpí strachem z velkých prostorů, ale jeho teorie se nepotvrdila, přesto se vždy ve velkých prostorech necítil ve své kůži. Myšlenkami se opět přemístil ke svému příteli, jak by asi dnešní den probíhal, kdyby zůstal s ním?

Ten stůl byl vytvořen ze železa a leželo na něm všelijaké vojenské vybavení. Marek si zvolil svoji nejoblíbenější zbraň připomínající strukturou a střelbou samopal a přehodil si ji za popruh přes rameno. Poté si vzal náhradní sadu nábojů a ještě dvě příruční pistole, které nastrkal do volných míst na pásku. Poslední po čem vztáhnul ruku byla dokonale nabroušená mačeta. Připevnil si ji k noze tak, jak mu to již několikrát zachránilo život.

Opět se mu zrychloval dech a klepala kolena. Velmi dobře si uvědomoval možnost, že může zemřít. Opakovaně se musel nutit udělat další krok ke dveřím. Dokola si opakoval, že ho bude přeci hlídat dvanáct dobře vycvičených vojáků, ale i tak to nestačilo. Bude muset vejít do té malé budovy, která má jistě sklep. Musí ho mít, jinak by se tam nevešla všechna ta zařízení, která jsou nutná k biologickým experimentům. Bude muset sejít až dolů a projít kolem klecí. Ano, určitě tam budou klece. Dostat se až k hlavnímu počítači a vyhledat všechny údaje o tom, co tam ti vědci stvořili, to je jeho úkol. Bude doprovázen křikem vojáků a neustávající střelbou, do toho bude kvílet to stvoření z bolesti, kterou mu budou způsobovat střelné zbraně. On se bude muset každou chvíli sehnout a někdy bude i na poslední chvíli sražen k zemi některým z vojáků, který mu tak zachrání život.

Marek vzpomínal na svého přítele, který na něj doma čeká. Vzpomínal na teplotu jeho těla, na jeho hebkou kůži a věděl, že to vše může dnes ztratit, ale musel to udělat, přinejmenším pro ty lidi, kteří se nevědomky procházejí za ploty tohoto areálu a nemají ani tušení o blízkosti takového nebezpečí.

Střelba! Křik! Volání o pomoc! Vše naráz se náhle a absolutně nečekaně začalo ozývat z venku. Jak rychle se zvuky ozvaly, tak rychle také utichly, dříve než by se kdokoliv vzpamatoval. Zůstalo jenom naprosté ticho, tentokrát však s příměsí uskutečněné tragédie, rušené jen Markovým dechem

Marek nepřemýšlel. Vyběhl z haly tak rychle, jak jen mohl. Rozrazil dveře a strnul. Všude byla krev. Kusy lidských těl se válely všude kam lidské oko dohlédlo i na plošinách několik metrů nad zemí. Jen pár zmrzačených ale živých vojáků se válelo po zemi a kvílelo v bolestech.

,,Co se stalo?“ zařval Marek na nejbližšího muže, jenž vypadal, že může mluvit.

,,Objevilo se to z ničeho nic. Vzalo to doktora,“ zamumlal muž téměř bez sebe. Hlas mu přeskakoval a jazyk se třásl.

,,Co to bylo?“ položil ještě jednu otázku Marek.

,,Vypadalo to... vypadalo to jako pavouk.“

Tohle Markovi stačilo. Stříkance od krve ostatně ukazovaly sami kudy se to vydalo, a tak se to jal následovat.

Bylo to tuze nerozumné, ale copak mohl nechat toho staršího pána bez pomoci? Sám si dobře pamatoval v jaké tísni se ocitl on sám teprve před několika měsíci. Vycvičená pomoc většinou přišla pozdě, a nebo vůbec ne. A navíc, ta věc by mohla utéci za hranice areálu a napadnout nějakého člověka či dítě, kteří by byli bez pomoci a vědomosti, jak se v takové situaci zachovat, vydáni napospas. Martin prostě musel zatnout zuby a jít na věc. Koneckonců, kdo by byl na danou věc lepší než on, řádně vystudovaný vědec, který se likvidací takových pokusy zabývá téměř každodenně, i když s převážnou výpomocí vycvičených jednotek.

Nebe bylo ještě zabarveno indigovou modří, ale již se na úsvitu rýsoval slabý proužek hlásící příchod nového dne. Marek slyšel jen svůj přerývavý dech a tvrdé podrážky bot, jak dopadaly na beton. Litoval, že ještě chvíli nehledal ty lakýrky. Každý si sice myslí, že je společenská obuv nepohodlná, ale Marek věděl své. Vhodně rozchozené a vylepšené se vyrovnaly i té nejlepší sportovní obuvi a to nesměl zapomenou ani na ten vzhled.

Krve ubývalo, a tak musel být pozornější. Všímal si každé, byť nepatrné změny v krajině a vyhlížel. Nevěděl, jak to může být rychlé ani co má očekávat. Proč jen lidé vytvářejí tak příšerné experimenty? Proč asi, potřebují přežít! Lidstvo se již několik let snaží neúspěšně najít lék na přírodní katastrofy a jednou z podporovaných metod jsou biologické experimenty. Problémem je, že přinášejí více problémů než užitku.

Marek opatrně zahnul za roh. Ihned se pokusil zabrzdit, ale jeho rovnováha to neustála a svalil se na bok přičemž ještě dobrý jeden metr a půl byl vlečen kinetickou energií.

Nemohlo to být více než sto metrů a tam stál obrovský pavouk s osmi nohama. O šest se opíral a ve svou předních svíral doktora Heise. Byl sice při vědomí, ale strach mu zatemnil mysl do té míry, že se nemohl ani pohnout. Jen bezvládně ležel v nohách toho gigantického pavouka a nechal se obmotávat stříbřitou pavučinnou.

Pavouk sám o sobě mohl mít tak na výšku tři metry a na délku šest. Obří tělo tmavě rudé barvy pokrývaly malé chloupky a z hlavy se tyčila dvě ohromná kusadla velká asi jako paže dospělého muže. Oči měl čtyři a všechny najednou se pomalu otočily a upřely svou pozornost na Marka.

Ten v mžiku polknul velký knedlík, který mu uvíznul v krku, a počal se zuřivě odrážet nohama, aby se dostal co nejdříve za roh, z kterého tak hloupě a nerozvážně vyběhl.

Kolem dokola byly jen kontejnery připravené k rannímu naložení na lodě. Nacházel se u řeky asi půl kilometru od centra. Štěstí bylo, že v noci se lodní provoz moc nekonal, až na občasné vytížené spoje, které se vojáků podařilo včas evakuovat. Areál byl prázdný, ale za jeho zdmi proudily davy lidí přeplněnými a živými ulicemi města do práce.

Pavouk byl rychlejší. Jedním skokem se dostal nad Marka a rozevřel svá hrozivá kusadla. Doktor mezitím ležel na zemi o kus dále, kam ho pavouk odhodil. Byl již plně obvázán pavučinou, neměl sebemenší šanci se z ní dostat a utéci.

Marek vytáhl pistoli. Věděl, že musí mířit přesně, protože raněné zvíře je zdaleka to nejhorší. Pokusil se si vzpomenou na své roky na vědecké univerzitě. Biologii měl sice jen jeden rok, ale pár vět mu v hlavě uvízlo. Naneštěstí žádná z nich nebylo o tam, jak zabít pavouka pistolí.

Musel vsadit na šťastnou kartu. Namířil přímo doprostřed pavoukovi hlavy a vystřelil. Pavouk se vzepjal v šílené křeči. Kvičení nebralo konce, ale nebyl mrtev jen zraněn. Ze zuřivostí jaké jen byl schopen zarazil svou nohu do země do místa, kde se domníval, že stále leží ten, jenž ho tak bolestivě zranil, ale chyba. Jeho mohutná, chlupatá noha pouze narazila o tvrdý beton.

Marek využil chvilkové nepozornosti toho monstra a postavil se na nohy. Mohl sice utéci, ale to by to nebyl on. Otočil se a utíkal přímo k doktoru Heisovi. Vytasil mačetu připevněnou k noze již za běhu a skluzem zabrzdil přímo před nehybným doktorovým tělem nevšímaje si tupé bolesti, kterou mu způsobil beton, když si o něj rozedřel nejen kalhoty, ale i kousek kůže. Jednou ranou rozřízl pečlivě obmotanou pavučinu a pomohl doktorovi se z ní dostat.

Doktor nebyl v tak špatném stavu, jak se zprvu zdálo. S mladíkovou pomocí se rychle dostal na nohy a poté nastal nejvyšší čas utíkat, protože pavouk znovu nabyl orientaci.

Marek neustále popoháněl doktora k běhu. Oba už cítili pavoukův dech v zádech a očekávali svůj poslední krok. Jejich nohy nebyly tak rychlé ani nemohly být. Vše byla jen otázka času, přestože v častých zatáčkách získávali trochu času, který pavouk kvůli svému těžkému tělo a úzkým uličkám mezi kontejnery ztrácel. V tom však Marek dostal spásný nápad.

,,Dovnitř,“ křikl a ukázal na otevřený kontejner. Oba se vřítili do místa poslední naděje a stačili zavřít zrovna v momentě, kdy do škvíry natahoval své ohromné nohy pavouk. Byli v kleci.

Silná rána udeřila na střechu kontejneru a poté na bok. Otřesy více než jasně dávaly vědět, že kontejner nevydrží moc dlouho. Snad ještě v pět nebo šest podobných nárazů mohli doufat. Přijde pomoc včas? Hledá je vůbec někdo?

Třetí náraz. V kontejneru nebylo, co by mohli použít. Oba muži se s poslední, pozvolna umírající nadějí tiskli k zadní části kontejneru. Čtvrtý náraz. Marek podal pistoli doktorovi a sám si vzal do ruky samopal. Pátý náraz. Oba dva mysleli na své blízké.

Doktor myslel na svou ženu a dvě malé dcerky, co s nimi bude? Marek myslel na svého přítele, dozví se vůbec, jak vlastně zemřel? Nesežere ho ta bestie celého? Bude mít vůbec nějaký hrob?

Šestý náraz a stěna kontejneru se protrhla. Pavouk vstrčil dovnitř nejdříve tři své obrovité nohy a poté se snažil prostrčit i celé své tělo. Na to však doktor s Markem nečekali a stříleli.

Marek byl vycvičený, a tak jím vystřelené kulky téměř nemíjely cíl, zatímco u doktora se mohlo považovat za úspěch, když se trefil alespoň do jedné z obrovských nohou. Pavouk se vzpíral. Nejdříve se pokoušel dostat se dovnitř, ale když zjistil, že nejspíše přecenil své síly, pokusil se dostat ven ani to, však nešlo. Zaseknutý se rozzuřeně vzpínal.

Poslední výstřel a ticho. Jak doktorovi tak Markovi došli náboje. Oba se teď ustrašeně tiskli k zadní straně kontejneru a čekali, až se pavouk vyprostí. Kulky mu totiž moc neublížily. Uměl se nejspíše velmi rychle regenerovat.

Trvalo to snad jen pár vteřin a pavouk přišel na to, jak má pokračovat. Tvrdě narazil do stěny a rozšířil si tím průlez. Další z obrovských nohou se dostala dovnitř a pavoukovi už nic nebránilo k tomu, aby protáhl své obrovské tělo.

Marek sebral poslední zbytek své odvahy. Bylo nemyslitelné, aby tohle oba přežili, ale alespoň se pokusí doktorovi získat čas. Vytáhl mačetu a pozvedl ji nad hlavu. Udělal první krok, ale než se stačil rozeběhnout vstříc jisté smrti, zastavila ho neuvěřitelná událost.

Pavouk se vzepjal v křeči a začal s sebou zmítat. Zuřivě narážel do stěn průchodu do kontejneru a pokoušel se o něco, co nebylo ani jednomu z mužů plně jasné. Teprve když pavouk asi po půl minutě padl k zemi mrtvý, měl Marek možnost prozkoumat jeho tělo.

Nejdříve se ujistil, že je pavouk definitivně mrtvý a poté vylezl z kontejneru následovaný doktorem. Zadní část pavoukova těla byla pokryta spečenou kůží poodkrývající divně nažloutlé maso.

,,Co se mu stalo?“ zajímal se doktor.

,,Ty vědci byli asi chytřejší než jsem si zprvu myslel. Zabudovali mu do genetické stavby opravdu silnou alergickou reakci na slunce,“ odpověděl Marek. Usmál by se, kdyby mu zrovna nebylo z uplynulých událostí tak špatně.

Doktor vzhlédl. Nad horizontem se majestátně tyčil zářivě žlutý kotouč oznamující příchod nového dne.
19.01.2013 00:22:06
lili
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one