Kouzelná hůlka

 
Helemese nějaká tyčinka. Pomyslela jsem si a zvedla jsem ze země štíhlou asi dvanáct centimetrů dlouhou zdobenou hůlku. Párkrát jsem jí převrátila v ruce a povšimla jsem si zvláštních ornamentů, které mi sem, do Egyptských končin, vůbec nepasovali.
,,Strejdo? Brácha! Pojďte sem,“ zakřičela jsem na své dva rodinné příslušníky, s kterými jsem byla ochotná jet do Egypta prozkoumávat nově objevené naleziště.
,,Je to tu! Je to tu! Bude ze mě ctěný a vážený archeolog. Dostanu cenu. Ne! Já dostanu dvě ceny a uznání k tomu. Je za historii nobelovka?“ vykřikoval můj strýc zatímco běžel ke mně. Celé naleziště totiž před námi již vyplenili Angličané, Američané, Němci, Italové, Francouzi, Belgičané a pár místních hledačů pokladu, takže by byl zázrak, kdyby jsem tu něco našli.
,,Dobře moje malá hrozinko,“ zapěl strýc medovým hlasem.
,,Neříkej mi hrozinko,“ zdůraznila jsem svým přirozeně hrozivým tónem.
,,Promiň, promiň. Já jsem to myslel... vždyť ty víš. Tak co jsi našla? Já budu hádat, jo? Hrobku Nefertiti?“ zkusil štěstí strýc.
,,Ne,“ zavrtěla jsem hlavou a podala strýci hůlku, kterou jsem stále držela v ruce. Ten se zhrozil a odtáhl se.
,,To je kouzelná hůlka. Rychle ji polož a nebo ne. Nepokládej ji! Naaranžuje ji, tak že se jí jako nikdo nedotkl,“ zahalekal strýc.
,,Ale proč?“ ozval se konečně můj bratranec, kterému jsem s oblibou nazývala svým bratrem.
,,Protože... pojďte blíž,“ zavelen strýc a všichni tři jsme sklonili hlavy k sobě, ,,je to ztracený kouzelný předmět. Po něm půjdou raraši, nižší démoni, skřítci, skřeti a všelijaká pakáž. Víš co nám můžou udělat? Jak nám můžou znepříjemnit život?“
,,A co kdyby jsem ji vrátili?“ zeptala jsem se.
,,Vrátili a komu. Vždyť nevíme komu patří. A možná, že ji nikdo neztratil, ale umřel a vypařil se,“ lomil rukama strýc.
,,Půjč mi ji,“ řekl bratr a vyrval mi hůlku z ruky, ,,je na ní jisté vzorování. Řekl bych Oceánie a ta srst... Ďábel medvědovitý! Je to z Tasmánie.“
,,Tasmánie není moc velká a má jen jeden registr nadpřirozených bytostí. Můžeme najít majitele a velmi lehko,“ zajásala jsem, ale strýc se neustále škaredil. Je to jeden z těch, kteří nemají rádi zbytečná dobrodružství a nebezpečí. Nakonec už jsem to nemohla vydržet a zavrčela jsem na strýce pravdu. Od srdce jsem mu řekla, že musíme udělat správnou věc a u slova ajtakrajta jsem se rozmáchla rukou, v která jsem už opět držela kouzelnou hůlku. Z hůlky vyšel mocný blesk a zasáhl zrovna místo, na kterém byl objeven nejhodnotnější exponát. Všichni tři jsem poposkočili o pár metrů dozadu. Strýc zůstal zírat na nastalou katastrofu beze slova. Já jsem jen stála na místě a doufala, že to nikdo neviděl. Ale bratr se zhluboka nadechl a na celé naleziště zakřičel: ,,Hustě, ségra!“
Jako první se vzpamatoval strýc: ,,Běžíme!“
,,Ale kam?“ nechápala jsem.
,,Kamkoliv. A nebo si to chceš rozdat z místním velitelem ostrahy?“ zakřičel na mě ještě strýc, ale to už byl uběhl pěkných pár kroků ode mě společně s bratrem.
Při pomyšlení na bicepsy místního velitele ostrahy jsem se jim, ale nemohla divit, a tak jsem dala příkaz svým nohám a vyběhla jsem za nimi. Po pár minutách, kdy opadl prvotní strach ze svalnatého Egypťana, jsem si uvědomila, že běhat v poušti není zrovna dobrý nápad a to platí dvojnásob pokud nemáte s sebou vodu. Trvalo to, tedy krátce a všichni tři jsme padli téměř mrtví k zemi. Naše jediné štěstí bylo, že slunce již téměř zapadlo, a tak jsme si mohli odpočinout ve stínu.
Nevím přesně, kdy se to stalo, ale usnuli jsme. První jsem se probudila já a ne vlastní vinou. V kapsách se mi totiž prohrabávalo malé, neznámé stvoření.
,,Co to děláš?“ vystartovala jsem na něj v jazyce elfů. Zvířátko se leklo a utíkalo za nejbližší dunu. Nebylo, ale moc rychlé, a tak jsem ho po pár metrech chytila a zvedla ze země. Bylo to malé a chlupaté s velkýma vyvalenýma očima. Čenich vykukoval z prostředku trojúhelníkovitého obličeje a překrýval řadu špičatých, ale malých zoubků.
,,Kdo jsi?“ pokračovala jsem ve vyzvídání, ale tvor nejspíše nehodlal odpovědět. Pořádně jsem se tedy nadechla a zasyčela jsem na něj odpověď znovu. Tvoreček se skulil do klubíčka a vykoktal ze sebe jen: ,,Nezabíjej mě.“
Krátce jsem se usmála svému talentu vyhrožovat, ale rychle jsem úsměv opět skryla a pokračovala ve výslechu. Tvoreček mi prozradil, že se jmenuje Ouou a patří k nadpřirozeným bytostem. Protože byl hodný a neustále se mě bál, dala jsem mu cukr, který jsem měla v kapse ještě z Prahy a on mi za to prozradil, že je zde ukryt dávný portál ještě ze starého Egypta. Co k tomu dodat, učit se jazyky se prostě vyplácí.
Vzbudila jsem bratra a strýce a následovali jsme Ououa k portálu. Byl sice zahrabán velkým nánosem písku, ale jedno ajtakrajta společně se správným namířením hůlky tento nedostatek opravilo.
Rozloučili jsem se, tedy s Ououem a vlezli do starověké svatině, které byla vykládána zlatem. Po zemi se váleli cenné předměty a stálo nás všechno naše úsilí, odtáhnout od nich poznání chtivé ruce mého strýce.
Portál byl opravdu starý. Je štěstí, že tyto věci se morálně neopotřebovávají. A navíc, což bylo skvělé, fungoval i bez placení, takže z Egypta do Tasmánie zadarmo! Jakmile jsme vylezli v Tasmánii, šlo všechno hladce. Zašli jsme si na informace a zde jsme našli jistého pana Jingala, který byl samec od víly, ne opravdu to není elf, a nedávno hlásil ztrátu kouzelné hůlky s ornamenty a chlupy z Čerta tasmánského. Pan Jingala byl na obchodní cestě v Egyptě a napadli ho písečné šelmy. Svůj holý život zachránit stačil, ale hůlku musel zanechat na místě, aby útočníky odlákal. Po návratu do své domoviny letedlem, do kterého se zapřísahal, že už nikdy nenasedne, byl přesvědčen, že už svou hůlku nikdy neuvidí a bude muset začít pracovat jako uklízeč v místním fastfoodu.
Jako poděkování jsme od něj dostali čerstvě vyčarované čokoládové koláčky, já chtěla vanilkové, ale brácha mě překřičel, a případnou pomocnou ruku, kdyby jsem někdy potřebovali.
K závěru bych Vás chtěla požádat, abyste tyto kouzelné věci vraceli. V případě, že je necháte ležet na místě můžete přilepšit nějakému skřetu, a to opravdu není dobrý nápad, a nebo pokud Vás to napadne, si případně danou kouzelnou věc ponechat, tak se ale nesmíte divit, když se příštího dne probudíte nebo spíše neprobudíte se sekerou zaraženou do hlavy od nějakého podlého raracha.
16.06.2011 14:07:15
lili
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one