Nevím co to bylo
Je to už pár let na zpět, ale pořád to mám v živé paměti a doposud jsem to nikomu neřekla. Začalo to jednoho odpoledne, když jsem si s kamarádkami hrála na honičku smíchanou se schovávanou. Bylo to super a kupodivu jsem jim utekla což se při mé šnečí rychlosti ještě nikdy nestalo. Rychle jsem přemýšlela, jak získat náskok, a kde se schovat a napadl mě starý dům v lese. Je to jen pár set metrů od začátku lesa a jen pár metrů od vyznačené trasy, vypadá to tam, ale dosti strašidelně a většina mých kamarádek se tam bojí, a proto ideální místo na schování. Když jsem k domu šla nevěděl jsem o něm vůbec nic jen, že je opuštění už několik desítek let a nikdo tam nehlídá. Prolezla jsem křovím, už dlouho tam asi nikdo nebyl, a ztuhla jsem, zámek hrůzy jako vystřižení z katalogu, stál hned přede mnou. Protože nejsem srab šla jsem dál, i když jsem už dávno měla husí kůži a chuť vzít nohy na ramena. Vešla jsem do domu. Moje nálada se ještě zhoršila a pocit strachu mě obklopil. Byl to pro mě, ale jenom pocit a tak jsem stiskla čelist a šla dál. Nábytek byl buď zničený a nebo přetažený prostěradly, bylo to děsivé. Nevím proč, ale chtěla jsem to prozkoumat, říct si nejsi srab ty to dokážeš, prozkoumáš ten děsivý dům. Když jsem vstoupila do druhé místnosti zaplavila mě úzkost a pocit chladu, otočila jsem se, že půjdu pryč, ale za dveřmi byl jiný pokoj než z jakého jsem přišla. Trošku jsem zazmatkovala, ale uklidnila jsem se a zkusila další dveře, nic. Zkusila jsem, tedy jít dál, snad tu bude i jiný východ. Když jsem chvíli bloudila tím domem, který se zevnitř zdál větší než zvenku, všimla jsem si náznaku stínu za rohem chodby přede mnou. Raději jsem změnila směr a neohlížela se. Chlad byl stále větší a východ nikde, neustále se jen opakovala chodba za chodbou a já raději ani nenahlížela do místností. Když jsem opět zahnula byla přede mnou zeď. Otočila jsem se a přemýšlela kam dál. Popravdě jsem se pořád děsila toho stínu. Najednou se mě ta zeď dotknula nebo něco z ní. Otočila jsem se a ze zdi se začali rojit červy. Vykřikla jsem a začala utíkat. Doběhla jsem do místnosti, z které vedlo víc chodeb a v jedné jsem zpozorovala stín a potom v druhé. Najednou kolem mě začaly šeptat hlasy v jazyce, kterému jsem nerozuměla a ty stíny byly větší a ostřejší jako by se jejich majitelé přibližovali, ale nebyli to lidské stíny na to byly až moc zdeformované. Rychle jsem vběhla do poslední chodby, která mi zbývala. Běžela jsem co mi síly stačily, aniž bych věděla kam běžím. Najednou jsem uviděla na konci chodby okno. Bezmyšlenkovitě jsem do něj narazila bokem a ono se pod mojí tíhou rozbilo. Vypadla jsem z prvního patra do lesa a zlomila si ruku, ale to mi bylo jedno byla jsem venku, to bylo hlavní. Ještě jsem se podívala do toho okna, ze kterého jsem vypadla, ale to jsem neměla dělat stál tam nebo spíše stálo něco děsivého v černém plášti se zuby jako vlk, ale bez rtů a krvavýma očima, bez kůže, s prohnilými odpadajícími kusy masa a červy živícími se tím co zbylo. Rychle jsem vstala a pádila pryč. Kamarádi mě vzali do nemocnice a až tam jsem se trošku uklidnila, ale nikdy nezapomněla.
29.11.2009 20:25:11
lili
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one