Ahoj Gagarine

Jak už název napovídá, jedná se o dopis Gagarinovi (ano, tomu kosmonautovi) a je správně zařazen do sekce fantasy.
 
Milý Gagarine,
psát nadporučíkovi mi přijde trochu zvláštní, ale jak mám oslovit starého přítele? Doufám, že se ti daří dobře. Slyšel jsem o tvé svatbě a jsem za tebe ze srdce rád. Já naneštěstí o sobě nemohu říct, že by se mi dařilo dobře. Stejně jako Vladimira a Josifa i mě pomalu, ale jistě dohání minulost.
Vím, že ty tomu nevěříš a smrt našich dvou přátel považuješ jen za nešťastnou náhodu, ale jak potom vysvětlíš nesrovnalosti při jejich úmrtích. Tvrdím to stejně dnes jako jsem to tvrdil tehdy – neměli jsme tu knihu otvírat.
Vím, říkáš si, že jsem se už určitě definitivně pomátl, ale to je jistým příslibem smrti. Ta kostnatá mi již dýchá na krk a někdy v noci i slyším, jak si na mě brousí kosu. Neprosím tě o pomoc, vím, že jakákoliv snaha je marná. Nikde na Zemi pro nás není bezpečno. Ona si nás najde všude.
Ale proč ti vlastně píši tento dopis. Byl si mým největším a popravdě řečeno i jediným přítelem na průmyslové škole, kterou jsem společně navštěvovali. Byl jsem ten malý a neposedný mladík, kdežto ty si byl srdečný, skromný a výborný studen. Musím se přiznat, že jsem k tobě častokrát vzhlížel jako na vzor, a proto se ti teď omlouvám. Chtěl jsem za tebou jet a říct ti to osobně, ale vždy, když jsem se konečně rozhoupal k činu, jsem si uvědomil, že jsem moc zbabělý na to, abych se ti podíval do očí a řekl ti, jak moc mě mrzí, že to já budu mít na svědomí tvou smrt.
Omlouvám se ti tedy, že jsem za tebou a za Vladimirem a Josifem, budiž jim země lehká, tehdy přišel s tou knihou, tou prokletou knihou. Položil jsem ji tehdy na stůl ve studovně jako by nic a s vítězným úsměvem jsem vám výmluvně zvěstoval ta slova, která psal snad sám ďábel. Pamatuji si je jako bych je četl včera. Kniha, která vám dá vše oč požádáte, ale výměnou za vaše posmrtné služby. Vaše duše bude chycena a bude po sto roků soužit tomu, jenž knihu sepsal. Smáli jste se a já se smál taky. Ach! Jak jsme byli naivní.
Trvalo nám to dva týdny než jsme se rozhodli z mladické neposednosti
vyzkoušet jestli kniha mluví pravdu. Přesně podle návodu jsme se rozestavili do kruhu. Josif tehdy držel knihu a předčítal. Já s Vladimirem jsme drželi svíce a musím se ti přiznat, jakmile vyřkl první slova z té knihy, uslyšel jsem jako by se vedle mne zasmál snad sám satan. Poté jsme pronesli oddávací slova a podle smlouvy jsme odevzdali každý pramen svých vlasů, věc srdci drahou a zpečetili to krví. Vladimir se tehdy cukal, ale my jsme ho přesvědčili. Jakou hanebnost jsme to udělali. Ty si pak naše věci odevzdal ohni a bylo dokonáno.
Zpět jsme se vraceli s úsměvem od ucha k uchu a ani jeden z nás netušil, co jsme právě učinili. Trvalo to tři dny, to si pamatuji přesně. Tři dny než si Josif poprvé přál. Byl tak bláhový a přál si dobře napsat test. Napsal ho výborně. Všechny otázky do jediné měl správně a to i přesto, že se na test vůbec nepřipravoval. Tehdy za námi přiběhl a celý udýchaný nám vyprávěl o tom, co právě zjistil. Byl radostí bez sebe a usmíval se jako by mu teď patřil celý svět.
Samozřejmě, že jsme to začali všichni zkoušet. Měli jsme co jsme chtěli. Úspěch, peníze i ženy. Byli jsem jako v nebi a nevšímali jsem si, že se čím dál tím více propadáme do pekel. Trvalo to několik měsíců a pak jsem si poprvé všiml toho, že Josif nějak bledne. Ztrácela se mu barva z lící a jeho oči opouštěl lesk. Nebyla to však nemoc, která ho sužovala, to ta smlouva. Každé přání bylo vykoupeno kapkou krve. Čím větší přání, tím větší ta kapka byla. Nakonec už v něm nezůstalo nic, zemřel na ztrátu krve. Doktor to viděl jako záhadu, ale nikdo kolem toho nedělal moc povyku. To jen my jsme věděli, proč se to stalo, i když jsme si to tehdy ještě nechtěli připustit. A tak autor knihy dostal první z našich duší a my jsme přišli o prvního z nás. Teď už slouží sedmým rokem. Mnohdy jsem přemýšlel nad tím jaké asi bylo jeho poslední přání. Možná si přál hračku pro svou sestru a nebo nějaké peníze, aby měl na jídlo. Snad to nebylo jen hloupé a nicotné přání, snad si přál něco opravdu hodnotného, ale v to můžeme jen doufat.
Valdimir hned začal šílet a při první příležitosti, kdy jsem byli sami v jedné místnosti na nás začal křičet. Tehdy jsem mlčel a jen se tiskl v rohu místnosti. To ty si byl ten co ho přesvědčoval, že vše bude v pořádku. Kéž by si tehdy měl pravdu. Vladimir se uklidnil a půl roku byl úplný klid. Nic jsme si nepřáli a pokoušeli jsme se vyhnout jakémukoliv pokušení, ale nebylo nám to nic platné. První na to přišel Valadimir. Přiběhl ke mě oné noci, byl celý promoklý, venku pršelo. Třásl se zimou a jen stěží mohl popadnout dech. Padl mi k nohám a drmolil, nejprve nezřetelně, ale nakonec s trochou snahy jsem v tom rozeznal hrůzostrašné sdělení. Ať jsme si přáli a nebo ne, krev z nás stejně ubývala. Kdo by také chtěl životem strhané duše, že? Až tehdy mi to došlo, v knize nebyla ani zmínka o tom, že by mělo jít o přirozenou smrt.
Tehdy jsem zešílel, vyběhl jsem ze svého domu a aniž bych věděl kam běžím, běžel jsem. Bodalo mě v boku a celé moje tělo se hrbilo pod silou deště, ale já musel běžet dál. Obloha mi snad padala na hlavu, blesky kolem žhnuly, ale já běžel. Běžel jsem jako o život, i když jsem ho již neměl, jak zachránit.
Jakmile jsem si uvědomil, kdo jsem a jak nicotné a bezcenné je moje jednání, vrátil jsem se domů, ale co moje oči uviděli na to nikdy nezapomenu. Valadimir v záplavě zděšení a úzkosti zapálil onu knihu a s ní i můj dům. Jestli v ní byla pomoc a nebo jen nápověda, jak se zachránit, jak spasit holé životky, tak byla nenávratně pryč.
Vladimir do roka zemřel. Byl to stejný způsob smrti jakou ze světa odešel i Josif, i když Valdimir vypadal daleko hůř. Poslední svůj rok života trávil návštěvami hospod a opíjením se do němoty. Pronásledovaný hrozným a jistým koncem, byl na něj strašný pohled.
Toho večera jsi mě opustil i ty. Křičel jsi na mě, že je to jen pověra, že oni zemřeli jen náhodu. Josif shodou nešťastných příhod a Vladimir se tak bál, že umřel strachy. Jak bys, ale vysvětlil tu krev, blázne! Odešel jsi a už nikdy jsme se neviděli. Já žil svůj život a ty svůj, ale s odstupem času musíš uznat, že to cítíš. Krev z tebe mizí a ty se ztrácíš před očima.
Prošel jsem celou zemi a ptal jsem se, kde jsem mohl, ale nikdo nic neví. Nikdo nemá odpověď. Tak se tím nezdržuj a žij dokud můžeš. Jen jedna stará žena v jedné odlehlé vesnici na Sibiři mi řekla něco víc. Bylo to před čtvrt rokem. Vzdával jsem se již naděje, ale hledat jsem musel. A tak jsem jí našel. Starou a moudrou ženu. Řekla mi– nikde na zemi nenajdeš úkrytu. Ale kam se pak obrátit a kam se schovat? To Země sama z nás bere krev a vstřebává ji. To Země. Naše matka a kojitelka. Náš dům a náš sad. To ten nás zabijí. Ale jak prchnout, když není kam? K hvězdím a k Měsíci? Snad k nim. Moje poslední zoufalá útěcha. Moje poslední zoufala naděje.
Omlouvám se ti a žádám o odpuštění. Tebe a Boha. Bůh, ten jediný mi snad může pomoci, ten jediný snad něco ví,
tvůj přítel Michail
27. srpna 1958
16.06.2011 14:44:17
lili
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one