Dnes jsem se do školy vůbec netěšila, proč taky. Měla jsem v plánu se jen tak převalovat celý den v posteli a školu preventivně vynechat, ale nepodařilo se. Mamka mě vyhnala z postele tak časně, že jsem zameškala jen první hodinu. Naštěstí to byla matika, ale přesto. Celý dopoledne jsem byla nesvá a pak to přišlo: Rozhovor se opět svedl na Marka a nemocnici. Bylo rozhodnuto, odpoledne se jde za ním. Polil mě studený pot a málem se mi zastavil dech. Mohla jsem se sice pokusit nějak vykroutit, ale tím bych jen popudila ostatní. Odtrpěla jsem si všechny dnešní hodiny a pomalu se vyšourala ze školy za ostatními. Cesta do nemocnice mi přišla neuvěřitelně krátká, cesta po schodech, rozhovor se sestřičkou… Nakonec jsem stanula s ostatními v jeho pokoji. Měl pokoj sám a byl z něj pěkný výhled do zahrady. Jeho otec je prvotřídní právník, a tak se asi činil. Zalezla jsem do kouta a pokoušela se ani nemuknout. Jen jsem slabě pozdravila, když jsme vcházeli. Marek se zdál být už celkem v pořádku, byl mimo nebezpečí a doktoři se prý už domlouvají o tom, že ho propustí. Marek si s námi povídal a vše bylo OK do toho momentu. Byl to jen mžik, jen letmí pohled, ale jak se na mě podíval, na to v životě nezapomenu. Díval se jako bych byla jeho cíl. Zbledla jsem, všichni si toho všimli. Rychle jsem zamlela něco o tom, že mi nemocnice nedělají dobře a vypadla jsem. Běžela jsem rychle, rychleji a rychleji, až jsem ho uviděla. Vilém stál na začátku ulice, usmíval se. Zeptala jsem se ho, co se děje, ale on mi neodpověděl. Lehce se odstrčil od plotu a šel pryč. Když mě míjel ještě slabě zašeptal: ,,Nemusíš se ho bát. Je pod mou kontrolou a on to ví.“ Nevěděla jsem kdo jsem ani kde jsem. Chvíle, moment, vteřina. Vzpamatovala jsem se a otočila se za Vilémem, ještě nebyl tak daleko. Rozběhla jsem se za ním, otočil se.
,,Chci tě,“ vyklopila jsem jen pár kroků od něho. Chytil mě do náruče a přitáhl si mě, tak blízko, že jsem cítila tlak jeho vypracovaného těla.
,,Já vím,“ zašeptal a políbil mě. Pak jsem musela omdlít a nebo nevím. Probudila jsem se na posteli ve svém pokoji, okno bylo otevřené. Zvláštní – jsem si jistá, že jsem ho zavřela. Myslela bych si, že to byl jen sen, ale vedle postele leželo psaníčko. Psáno jeho rukou s jeho podpisem: Nebyl to sen. Vylétla jsem z postele, ale musela jsem se zastavit. Zatočila se mi hlava. Štěstí, že jsem neupadla a v ústech jsem měla pachuť své krve.
30.08.2011 14:33:07
lili
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one